Modré pondělky vypráví o mladém klukovi a o dospívání, které se odehrává v prostředí amsterdamské čtvrti Red Light District (Červených luceren) a prostitutek, za nimiž chodí. Byla to kniha ztráty nevinnosti?

V debutu ztrácí každý autor nevinnost. Tato kniha je navíc o někom, kdo dospívá a přitom ho opouštějí všechny iluze. Je to ironické dospívání, nakonec se stane gigolem. Čtvrť červených luceren zůstává spíš v pozadí, mně ani tak nezajímalo, co všechno je vidět ve výlohách, kde se ukazují obnažené dívky, ale co se děje za fasádou normálních domů, které skrývají netušená tajemství. A někdy i svět té placené erotiky.

O nizozemské společnosti se v zahraničí vždy mluvilo s uznáním, jak je liberální. Co to je ta Čtvrť červených luceren v Amsterdamu?

Dnes jde hlavně o atrakci pro turisty, je to Disneyland, tedy trochu nekonvenční Disneyland. Já jsem se odstěhoval z Amsterodamu už v roce 1995, ale snad v porovnání s jinými je to město stále dost volnomyšlenkářské. Nicméně lidé jsou v poslední době frustrovaní, nelíbí se jim, k čemu všemu na ulicích dochází.

Uvědomují si nejen to, že nejspíš nechtějí být až tolik liberální, ale že vlastně liberální nikdy nebyli. Společnost se vydávala za multikulturní, ale ukazuje se, že se nikdy nesmířila třeba s tím, že je de facto zemí imigrantů, když u nás žije tolik Maročanů nebo Surinamců.

Vaše další kniha pojednává o páru herců, kteří se snaží zoufale prosadit ve filmu.

Statisté pojednávají o další obsesi, jíž v dnešním světě žijeme. Každý se snaží být slavným. Ale co to všechno představuje? Sláva je největší modlou těch dvou hrdinů, ačkoliv kdyby se jí skutečně domohli, zjistili by, že jsou v podstatě zklamaní.

Zdá se, že inklinujete k sociální komedii?

Nezpochybňuji, že je důležité, abyste psal ze sebe, z vlastního nitra, ale takové psaní  bývá omezené. Je tak silné a zajímavé, jak jste zajímavý pouze vy sám. Ve všech knihách se proto snažím s ironií komentovat společnost, všímám si, jak druzí žijí, a rád bych je vedl k tomu, aby se smáli sami sobě, přestože ve skrytu jsou to všechno knihy osobní! Tragédie.

Publikoval jste také pod pseudonymem. Proč tomu tak bylo?

Každý spisovatel se musí chránit. Strhává na sebe pozornost, až mohou mít čtenáři pocit, že o něm všechno vědí - potom se ani nesoustředí na samotnou knihu. Vydal jsem další román a oni si řekli: aha, další Grunberg. Chtěl jsem jim dokázat, že mě neznají, že když napíšu knihu pod jiným jménem, nepoznají to. Psát znamená bojovat proti tomu, co si o vás druzí myslí.