Když jste začala vytvářet choreografii ke Svěcení jara, oslovila vás jen hudba, nebo také téma skladby o znovuzrození po zimě, o oslavě života?

Ne, když jsem slyšela hudbu, nemyslela jsem na příběh jara, na mladou tančící dívku a starého muže, ale slyšela kolize v nitru hvězd na počátku světa, kdy byly stvořeny atomy. V hudbě Stravinského není jen síla jara, ale síla života, a taky síla života před životem a síla života na atomární úrovni.

Je víc o životě uvnitř hmoty, v kameni, ve hvězdách, ve slunci, o síle počátku stvoření, která je pořád aktivní v našem vesmíru. Sama jsem se cítila s touto hudbou spojena osudově - tak moc se dotýkala mého vnitřního ducha, rytmus mnohovrstevnaté hudby byl tak blízký mému vnitřnímu rytmu tance. A dělat pro ni choreografii pro mě byla radost. Tvořit není nikdy těžké.Tvoření je síla života. Je to jako hora, jako plynoucí řeka, je plné síly, ale není těžké, obtížné, je to ohromné, totální, radostné.

Svěcení jara vzniklo před patnácti lety. Změnila jste za tu dobu nějak jeho podobu?

Ne, je to stejná choreografie. Je to skutečně velmi stará choreografie, patnáct let.

Nevadí vám opakovat ji pořád znovu?

To není opakování, tančí ji tanečníci a já se s ní ztotožňuji. Když se na ní dívám, nepřipadá mi jako staré dílo, jsme přesvědčena, že je aktuální. Vezměte si Leonarda da Vinciho, ten také nebyl nikdy unaven svou Monou Lisou. I po deseti letech ji měl pořád pověšenou ve své ložnici. Když se s něčím ztotožňujete, neměníte to. Když dospěju do bodu, že nabízím své dílo publiku, tak to znamená, že s ním jsem sama plně spokojena

Co pro vás znamená, že pražské vystoupení Svěcení jara bude uvedeno za doprovodu orchestru?

Je nádherné mít takovouto příležitost. Během patnácti let jsme uváděli tohle představní stokrát na celém světě, ale pokaždé, když jsme měli možnost jej uvést se symfonických orchestrem, bylo to nádherné, protože všechno je naráz opravdové. Hudebníci hrají ve chvíli, kdy před publikem tančí tanečníci. Představení se stává slavností, protože vše vzniká v jednu chvíli.

Co vás vedlo k tomu, že jste si v roce 1990 založila vlastní soubor?

Od té doby, co jsem před třiceti lety vytvořila svou první choreografii, tak jsem vždycky byla autorkou vlastních choreografií, byla jsem choreografkou a tanečnicí. Nikdy jsem netančila na choreografii někoho jiného.

Přistupovala jsem k tanci jako tvůrce. Chtěla jsem k tomu mít nástroje a prostředky. Tak jako má malíř ateliér, já chtěla mít své studio s tanečníky, se kterými bych ráda pracovala. To mi dalo další možnosti pro vlastní tvorbu, což je zase důvod, proč mám ráda svou skupinu. A chybí mi, protože je často na turné.

A co vás inspiruje?

Život, protože jsem si jistá, že po smrti už žádná inspirace nepřijde. Je to  jen o tom být naživu. Být naživu je ta největší událost. A pro mě je inspirace jako dýchání, ve francouzštině je stejné slovo pro nádech i inspiraci.

Pracujete nyní na něčem novém?

Ano, hudbu píše skladatel Louis Dufort, se kterým pracuji řadu let. Je legrační, že u vás uvádím Svěcení jara a 24 preludií od Chopina, protože většina mých děl nevznikla na hotovou hudbu. Louis Dufort rád komponuje na počítači. Nahrává si zvuky, třeba piano, nebo lidské hlasy, které dál upravuje a transformuje. Představují hrubý materiál, který v počítači přetváří.