Filmová verze Sudu prachu (režie Goran Paskaljevič) získala v roce 1998 Cenu filmové kritiky FIPRESCI na benátském festivalu, a v tom samém roce také Cenu evropské asociace filmových kritiků v Londýně, hlavní cenu na festivalu v turecké Antalii, v makedonské Bitole, o rok později pak další hlavní cenu na MFF v izraelské Haifě a nominaci na Oskara.

Anatomie balkánského prokletí

Je dobré, že se režie jevištní verze Sudu prachu ujal filmový režisér Koliha. Dukovského anatomie kořenů, podob i následků balkánského etnicko-náboženského prokletí zloby, nenávisti a zla je totiž mozaikou kratičkých příběhů, v nichž postavy jednoho vstupují do dalšího, aby pak zcela zmizely - jako tisíce ubitých, tělesně, duševně i duchovně válkou zmrzačených lidí nešťastného koutu Evropy.

V rychlých, opravdu takřka filmových střizích odkrývá Koliha na jevišti zákoutí lidské primitivnosti, odhaluje výrony agresivity měnící postupně člověka v bestii schopnou bez zřejmé rozvahy vraždit, mstít se. Kde ustoupí rozum a lidskost, mění se jedinec, a společnost s ním, v nejhorší smečku, v níž vládne bezuzdná hrubost, zločin. Ten, povýšen na normu poměřování hodnost, vrací lidstvo až někam k jeho pravěkým předkům.

Činoherák zase o krok napřed

Taková byla Jugoslávie devadesátých let 20. století, věku prokletého ideologiemi, šílenými vůdci a jejich vyznavači. Nejenom v Evropě. O tom vypovídá Sud prachu, pravá životní cool, neboť není jen siláckým gestem včerejších adolescentů pokoušejících se pohrdat pravidly a kulturností, nýbrž je krutou životní realitou. Neuvěřitelnou, ale strašlivě pravdivou. Politickému divadlu (filmu, literatuře) se v Česku po "něžné sametové" zatím příliš nedaří. Úsměvně ironické filmové a jiné romance rozkošně nahrazují skutečné (sebe)reflexe. A současné zlořády autoři nevnímají vůbec. Možná se domnívají, že vlastně ani nejsou.

A tak je Sud prachu Činoherního studia takovou malou vlaštovkou ohlašující možná jaro skutečných, ne jenom mile zlehčujících příběhů o jakýchsi dávných, nebo snad dokonce proboha i dnešních(?) problémech.

Naléhavě varovné téma

Chválím divadlo roku 2000, že v Sudu prachu nalezlo téma, které nás s Balkánem, ať chceme nebo ne, trochu spojuje: Pojítkem je vítězící bezuzdné neprávo, korupční prostor vyklízející pole dnešním i příštím křivdám. Sud prachu blízko ohně. Je to téma naléhavě varovné.

Činoherní studio Ústí nad Labem - Dejan Dukovski: Sud prachu. Přeložil Aleksander Kolevski, režie Petr Koliha, dramaturgická spolupráce Lenka Kolihová-Havlíková, hudba Jitka Andělová, scéna Tomáš Bambušek, kostýmy Andrea Králová.