Hlavní obsah

Filmové menu bylo chutné, delikatesa chyběla

Právo, Věra Míšková

Canneský festival je ve filmovém světě natolik významná událost, že ze skladby a úrovně každého jeho ročníku lze vyvodit leccos o momentálním stavu světové kinematografie. Vkus programových pracovníků, kteří filmy vybírají, sice může být různý, ale vynikající dílo nepochybně poznají. Zároveň je nepředstavitelné, že by kdokoli natočil skvělý film a jeho producent by ho nechtěl uvést v hlavním canneském programu.

Článek

Letos měl festival v tomto směru tak trochu smůlu. Jubilejnímu 60. ročníku by alespoň jedno mimořádné dílo nepochybně slušelo, jenže se "neurodilo". Canneský hlavní program tak sice nebyl špatný, ale velký zážitek, jakým byly například loni filmy Babel či Volver, na něm citelně chyběl. I proto bylo do poslední chvíle zřejmé, že rozhodnutí o udělení Zlaté palmy a dalších cen bude především dílem osobního názoru a vkusu britského režiséra Stephena Frearse a jeho porotního týmu.

Od výlučného umění ke kýči

V každém případě to však byl program velmi pestrý co do žánrů, témat i kvality děl. Na jedné straně výlučná umělecká díla jako například maďarský film The Man from London (Muž z Londýna) režiséra Bély Tarra s Miroslavem Krobotem v hlavní roli, který příznivce pomalých, statických, obrazově až k samoúčelné dokonalosti dovedených snímků nadchnul, jiné spolehlivě uspával.

Na straně druhé nechyběl ani ryze konzumní americký snímek We Own The Night režiséra Jamese Graye, gangsterka, která by se líp hodila na sobotní televizní obrazovku. A docela mimo stála novinka Quentina Tarantina Deth Proof (Auto zabiják), záplava úmorně bezobsažného dívčího plkání, oživená v podstatě dvěma akčními scénami, v nichž různé části těl nenuceně poletují vzduchem a krev stříká z plátna v tarantinovsky neředěném množství. Účast filmu v soutěži lze vysvětlit jen tím, že když někdo jednou v Cannes uspěje, mohl by pak na plátno třeba i namalovat sprostý obrázek, a přijali by ho.

Tarantino tu kdysi zazářil s Gaunery, za Pulp Fiction má Zlatou palmu, v roce 2004 předsedal porotě, a zdá se, že teď zkoušel, co festival vydrží. Vydrží dost.

O čem se nejvíc mluvilo

Jsou tvůrci, kteří nezklamou a jsou i talentovaní nováčci, na něž se letos festival nevídaně zaměřil. Nezklamali například Ethan a Joel Coenovi. Laureáti dvou Zlatých palem přivezli film Tahle země není pro starý, který natočili podle knihy amerického spisovatele Cormaca McCarthyho. Příběh chlapíka, který najde naráz spoustu nebožtíků, auto plné heroinu a kufr plný peněz, má napětí, humor i mravní étos. Hrubé násilí staví důsledně jako protipól lidskosti v typicky coenovské atmosféře a s výbornými postavami a herci.

Film se zápletkou nejvíc blíží Fargu, a i když na špičku tvorby Coenových se asi nedostane, v letošních Cannes na vrchol rozhodně patřil. Z břehu talentovaných nováčků se nejvíc mluvilo o rumunském filmu 4 luni, 3 saptamini si 2 zile (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) režiséra Cristiana Mungia, pod jehož názvem se skrývá drsný, ale silný a působivě natočený příběh z Rumunska roku 1987, jehož hrdinka podstoupí pokoutní potrat.

Zaujaly filmy, které staví základ na silném lidském příběhu, vyprávěném v souvislostech doby, v níž se odehrává. Takový byl například německoturecký film Fatiha Akima The Edge of Heaven o několika lidech, jejichž osudy se zvláštním způsobem protnou, či animovaný autobiografický snímek Persepolis íránské režisérky Marjane Satrapiové. Vznikl podle jejích komiksových knih a je velmi sdělnou a přehlednou historií jednoho osudu na pozadí dějin Íránu.

Íránské úřady proti jeho uvedení v Cannes sice protestovaly, ale sama režisérka nad tím mávla rukou: "Je to lidský příběh, a že se odvíjí ve společensko-politických souvislostech, je logické. Proti knihám, podle nichž jsem ho natočila a které vyšly v mnoha jazycích, nikdo neprotestoval, a i tady to vnímám jen tak, že Cannes je zkrátka velká událost, je na ni přes média hodně vidět, a to se leckomu hodí."

Slavilo se i odměňovalo

Na Cannes bylo letos vidět ještě trochu víc než jindy, protože jubilejní ročník byl samozřejmě okázalejší, naparáděnější včetně slavnostního ohňostroje, který se rozzářil nad mořem jako vyvrcholení slavnostního večera, kdy na plátně defilovala třicítka miniaturních snímků režisérského "týmu snů" natočená na počest letošního výročí.

A protože kulatiny jsou i příležitostí k vyznamenáním, dostala Jane Fondová - jako jediná žena po třech mužích v historii festivalu - mimořádnou Zlatou palmu za celoživotní dílo a za svou společenskou angažovanost. Prezident festivalu Gilles Jacob ji označil za "ženu, která bojuje a vyhrává", a připomněl její zapojení do boje proti válce ve Vietnamu a nyní v Iráku. Fondová se zároveň zúčastnila večera na počest jejího otce Henryho Fondy, během kterého byl promítnut film Sydneyho Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám