Turné 25 Live je první po patnácti letech. Proč jste tak dlouho nekoncertoval?

Konec osmdesátých let se pro mne nesl ve znamení strachu z dalšího turné. Mohla za to Amerika. Když se tam člověk stane celebritou, je to pro Brita nepříjemný pocit. Rozměry toho všeho mě opravdu vyděsily. A kromě jiných věcí jsem byl sám a bylo nemožné, abych si užíval život. Nakonec jsem byl tak ztrápený, že jsem si skutečně nedokázal představit, že bych zase někdy vyjel na turné. Pravdou ale je, že to nakonec byl nejpozitivnější zážitek mého života. Bylo to neuvěřitelné.

Čeho jste se bál? Na pódiu vypadáte tak sebejistě a uvolněně.

Vystupování není to, co by mě děsilo. Že jdu na pódium a zpívám, je pro mě naprosto přirozené. Loni, když jsem se chystal na turné, jsem měl příšerné noční můry. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem se nemohl pořádně vyspat. Zdály se mi děsivé sny, kdy jsem stál na pódiu a všichni už tam byli, jen kapela zapomněla nazkoušet písně. Nebo že tam stojím polonahý. Člověku se mohou zdát opravdu divné sny. Bylo to psychicky náročné.

Obecně strach z pódia nemám. Minimálně pokud vím, že na mě čeká dost fanoušků. Vždycky mi bylo příjemně, když jsem zpíval před tisícovkami lidí. To, jak lidé reagovali na má vystoupení, dalo zase všemu smysl.

Chybělo vám živé vystupování?

Nescházelo mi. Být na turné a šéfovat sto lidem je veliký tlak. Pak se stává, že se lidé kolem chovají opravdu různě, i když třeba jen dočasně. Jsem od přírody důvěřivý člověk, který se s lidmi ve svém okolí snaží vyjít. Má hudba je o snaze dát lidem možnost úniku ze života a věnovat se svým pocitům. Takže když jsem polovinu času trávil tím, že jsem se obhajoval před médii, celé mi to přestalo dávat smysl.

Vystoupil jste v prosinci zdarma na koncertě pro zdravotní sestry pracující pro Britský národní zdravotnický servis. Proč to pro vás bylo důležité?

Bylo to něco, co jsem nosil v hlavě od té doby, co zemřela moje matka. Viděl jsem, jak se sestřičkám podařilo zlepšit poslední týden jejího života, zatímco moje rodina se hroutila. Sledoval jsem, jak úžasně se s tím vším vypořádaly. Přemýšlel jsem nad tím, jaké by to bylo bez nich. A vždycky jsem si říkal, že jestli ještě budu koncertovat, byl by to skvělý způsob, jak dát najevo, že jsem na to nezapomněl.

Chtěl byste pro sestřičky uspořádat ještě nějaké další koncerty?

Rozhodně ještě nějaké odehraji. Myslím si, že v naší společnosti už není moc lidí, kteří by byli méně oceňováni nebo hůře placeni za práci, kterou odvádějí. Myslím si, že jejich povolání je opravdu důležité. Chci jim za to pořádně poděkovat.

V roce 2002 jste vyvolal bouřlivé reakce svým kontroverzním singlem Shoot The Dog. Videoklip ukazoval premiéra Tonyho Blaira v roli pudla George Bushe. Jaký je váš současný pohled na politickou situaci v Iráku?

Jsem smutný z toho, že lidé se příliš zabývali tím, jak ochránit sebe sama, místo aby přemýšleli. Ti, kteří proti té válce protestovali ještě než začala, měli pravdu a jejich nejhorší obavy se vyplnily. Tony Blair strávil s politickými experty hodiny. Všichni mu řekli, že zapojovat Británii do války je příšerný nápad, ale on je ignoroval. Jak se vypořádal s faktem, že zemřelo více než 600 000 Iráčanů?. Jak to, že je pořád u moci? Nerozumím tomu. Už před časem mělo proběhnout hlasování o důvěře.

Byl jste připraven na tak silnou reakci na vydání Shoot The Dog?

Byl jsem médii úplně pošlapán, i těmi liberálními. Věděl jsem, že se mnou lidé souhlasí, ale když opravdu o něco šlo, chovali se jako čtrnáctileté holky. Polovina z nich si vůbec neuvědomovala, o co se jedná. Nejvíc mě rozčilovalo, že se ke mně chovali, jako kdybych neměl právo se politicky angažovat. A když jsem šel s pravdou ven, co se týče mé sexuality, měl jsem ještě menší nárok tvrdit, že bych třeba něco věděl o politické situaci. Opravdu smutné je, že ti, kteří už vědí, že to z mé strany byla jen taková legrace, se spokojí s tím, že ten singl prostě nebyl hit. Teď říkají, že to byla jen špatná písnička. Jako kdyby zrovna tohle bylo to důležité.

Setkal jste se někdy s Tonym Blairem?

Byl jsem na večeři v jeho domě v Islingtonu ještě před tím, než se stal premiérem. Myslel jsem si, že je to rozumný muž. Ale stal se, stejně jako Thatcherová, obětí vlastního ega. Bylo pro mě velice překvapivé, když mi ukázal svoji malou kytaru a zesilovač. Bylo to v přízemí na toaletě, možná na to hrával na záchodě, opravdu nevím. Takže moje poslední děsivá myšlenka předtím, než jsem odešel, byla: Bože, chce se stát popovou hvězdou jako já.

Moje profese je absolutní bitva mezi egem a realitou. Jedním z důvodů, proč jsem byl schopen od nějakých věcí ustoupit, je ten, že jsem dokázal zkrotit své vlastní ego, když jsem měl pocit, že by mi mohlo uškodit. Když tohle politik nedokáže, je to nebezpečný člověk. Jestliže má ego moc nad něčím, co je tak důležité, je dost pravděpodobné, že se člověk z té moci, kterou má, pomátne.