Lidé vás znají jako autora hudby ke Kusturicovým filmům.

Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval s jedním z posledních velkých režisérů dneška. Talentované lidi nepotkáváte každý den.

Jak začala vaše spolupráce?

Když natáčel Dům k pověšení, požádal mě o hudbu. V té době jsem byl velká rocková hvězda a poslední věc, kterou jsem chtěl dělat, byla hudba k filmu, nenabízela mi slávu ani peníze. Z přátelství jsem však pro něj natočil demo, aby viděl že film potřebuje hudbu a on ji od té doby začal používat.

Chcete říci, že právě vy jste Kusturicu přivedl k tomu, aby jej uplatňoval hudbu ve filmu.

Asi ano. Své první dva filmy udělal bez hudby, která by byla napsaná přímo pro ně, což bylo podle mě dáno tím, že studoval v Praze. Možná se mýlím, ale mám dojem, že na FAMU učí režiséry, že jen špatné filmy potřebují hudbu jako ortopedickou pomůcku. Alespoň všichni čeští režiséři, jejichž díla znám, nepoužívají hudbu, která by byla složená speciálně pro film.Podívejte se třeba na raného Formana.

A pak jste se začal na filmovou hudbu specializovat.

V prvních letech války v Sarajevu jsem byl v Paříži. Byla to jediná práce, kterou mi nabídli, a tak jsem během třech let jsem udělal hudbu k dvaceti filmům. Ale nejsem dobrý skladatel filmové hudby. Také se ji v posledních pěti letech moc nevěnuji. Komponuji hudbu tak k jednomu malému filmu ročně, který uchovává iluzi, že i v 21. století může být film uměním.

Osud mě naštěstí ušetřil smutného konce, že bych musel pořád dělat totéž a nudil se. V posledním měsíci jsem uvedl v Londýně liturgii, kde je arabský orchestr, ruský sbor a tři zpěváci - jeden žid, jeden křesťan a jeden muslim. Hned následující den jsem hrál se svou dechovkou ve Španělsku k tanci. Další dva koncerty ve Francii byli podobné tomu v Ostravě. Jsem asi jediným skladatelem v dnešní době, který si může něco takového dovolit.

Jaké to je pro bývalého rockera uplatňovat folklorní motivy?

Nemám dojem, že by v mé tvorbě došlo k velké změně, protože na mě vždy působil folklór - i v době, kdy jsem byl členem rockové kapely. Jak jsem rostl, přestal jsem oblékat svou hudbu do rockového hávu, je to jako když nadále nenosíte plenky. Je mi padesát, takže už si nepředstavuji svět jako jednoduchou píseň, moje hudba má komplexní formou, a přitom je jednoduchá - tak jako skutečný život. V něm jeden den jíte chléb s máslem a druhý něco složitějšího.

Jak posluchači na festivalech přijímají takto propracované kompozice?

Překvapuje mě, že je na světě hodně lidí, kteří chtějí slyšet mnohem složitější tvorbu, než jim nabízí MTV. Přitom když sledujete MTV, vypadá to, jako by nic mimo ni neexistovalo. To ale není pravda, jsou dokonce ještě podivnější skladatelé než já , kteří mají své publikum. Je krásné vědět, že nejsou všichni lidé stejní a že někteří chtějí poslouchat soudobou hudbu.

Některé vaše písně, zejména ty z Undergroundu, zlidověly. Máte pocit, že naše hudba se dá pořád považovat za druh folkloru?

Přirozeně že ne. Ale víte, jaký je rozdíl mezi východním a západním uměním? Pod uměním ze Západu je vždycky někdo podepsaný, i když jde třeba jen o užité umění, zatímco já pocházím z oblasti, kde se vše stává anonymním a obohacuje to tradici. Možná zpočátku znáte jméno člověka, který něčím přispěl do lidové hudby, ale to je později zapomenuto. A nevadí mi to, i když jde o moje jméno. Dokážu si představit, že za sto let bude někdo zpívat moji píseň na svatbě.

Proč jste svou kapelu nazval The Wedding And Funeral Band?

Pocházím z místa, kde dosud jsou svatby a pohřby nejdůležitějšími událostmi.