Deset písniček alba Black Rain snese srovnání s vynikající deskou Ozzmosis z 90. let a rozhodně míří výše než celkem zbytečné album coververzí Undercover. Ozzy to nepřehání s pompézností a únavnou romantikou 80. let a naopak směřuje k maximální tvrdosti, syrovosti a přímočarosti.

Na desce použil v podstatě stejný vzorec jako vždy: většina vypalovaček, k tomu pár nekomplikovaných balad. Ty jsou sice kapánek nudnější než  skladby ve středním a rychlé tempu, ale dá se to přežít.

Zvuk desky lze označit jako přehledný, čistý - jedním slovem perfektní. Téměř všechny skladby jsou velmi hluboko posazené a kytary bublají i burácejí jako pekelné bestie z béčkových hororů. Zakk Wylde zde odvedl slušnou práci. Jeho riffy sedí jako ulité, sóla jsou funkční a úderná, vyhýbají se megalomanským improvizacím. Ozzy Osbourne by měl svého kytaristu platit zlatem, protože jestli bude mít deska úspěch, je to především jeho zásluha.

Ozzy Osbourne: Black Rain, Sony BMG 2007