Článek
Není pochyb o tom, že Aneta se vyhnula většině klišé, do kterých zapadli její souputníci z televizní soutěže. Nenechala si vnutit béčkové skladby od rutinérů, kteří chrlí pro podobné mladé zpěvačky jeden "hit" za druhým, a šla cestou experimentu.
Pustila se do zasněných a často beztvarých skladeb, které tak trochu postrádají směr a pointu. Nosnou melodii, která vám uvázne v uších na pár týdnů, byste tu hledali s velkými obtížemi. Aneta si s Janem P. Muchowem zkusila elektroničtější zvuk, což je efektní, ale také zrádné.
Anetin hlas je totiž předurčen ke zcela jiným polohám, což se prokázalo už v Superstar, a je škoda, že to producenta zaslepeného mašinkami nenapadlo. V krajině samplů si Langerová nesměle hledá cestu a občas je bezradná. Bojí se opustit plaché broukání a nenechá rozeznít svůj hluboký a drásavý rockový hlas, což je trestuhodné. Na druhou stranu na desce najdeme nejméně dvě písničky, které si blíží vyspělému výrazu Lenky Dusilové.
Pár slov si zaslouží i texty. Langerová se snaží popsat svůj vnitřní svět, své strachy a naděje. Dělá to bezelstně, prostě, skoro dětsky. Je upřímná a celkem věrohodná, nicméně její řetězce obrazných vyjádření působí školácky. Autorka asi nemůže psát jinak, protože evidentně postrádá hmatatelné životní zkušenosti (přitom není o moc mladší než dekadentní Amy Winehousová či frivolní Joss Stoneová). "Jsem malá mořská víla s duší ztracenou," zpívá Aneta. Uvidíme, co nám sdělí za pár let, až bude skutečně dospělá.
Aneta Langerová: Dotyk, Sony BMG 2007