V jakém smyslu překračuje představení Night of the Sultans hranice?

Show je založená na mnoha různých regionálních tancích. Její choreografie je sama o sobě mezinárodní. Používáme turecké lidové tance, orientální břišní tance, gruzínský tanec s meči, kyrgyskou akrobacii, ukrajinskou gymnastiku, v jedné části představení i makedonský a balkánský step. Kromě toho i tanečníci pocházejí z různých zemí z celého světa. Mimo tanečníků z Turecka jsou u nás gymnasté z Ukrajiny, gruzínští šermíři, tanečníci z Alžírska a Izraele, dokonce i ze Skotska.

Je to zajímavé. Minimálně šest různých jazyků. To nám otvírá nové horizonty. Skvělé je, že ať už hrajeme kdekoliv, skoro vždy se tam někdo z nás cítí doma. Kromě toho je příběh vždy plně pochopen. Diváci ve všech městech, kde jsme hráli, reagovali pozitivně. Od Číny po Kanadu, od Německa po Itálii. Ve stejných momentech přichází stejná reakce. Díky tomu si myslíme, že to na to jdeme správně. To, že nám všude rozumí, je důvod, proč překračujeme hranice.

Producent Night of the Sultans představení přirovnal k irským souborům Lord of the Dance a Riverdance. V čem jsou podobné?

Myslím, že se s nimi můžeme srovnávat jen ve smyslu ojediněle velké taneční produkce. Obsah je velmi odlišný. Obě zmíněné skupiny jsou založené jen na tradičním irském tanci. My čerpáme především z turecké a středomořské tradice. Naší energii nasáváme v mnoha různých regionech. Není to jen o jedné lokální kultuře, to že se jich u nás střetává víc, je zásadní rozdíl a naše hlavní devíza.

Proč jste si vybrali zrovna příběh Pandory a Prométhea?

Je to jeden ze zásadních příběhů mytologie. Zapadalo to také do naší koncepce, chtěli jsme ztvárnit boj mezi dobrem a zlem. Potřebovali jsme symbolické postavy, které mají jasně vymezený charakter. To nás při hledání přivedlo k Pandoře a Prométheovi. Ti pro nás byli vhodní i díky tomu, že jsou hluboce zakořenění v obecném povědomí. Každý ví, že ta slečna byla velmi zvědavá a že on je ten, kdo ukradl bohům oheň.

Nemusíme je tedy divákům představovat. Použili jsme je jako naše hrdiny, ale je to jen výpůjčka. Chtěli jsme zároveň svůj vlastní příběh, ne pouze vyprávět ten, který všichni znají. Proto ten náš končí jinak.

Prošlo předstvení za čtyři roky existence nějakým vývojem?

Jasně. První show jsme po založení připravovali skoro třináct měsíců. Od té doby neustále prochází jistým evolučním procesem. Je to naše dítě. Občas cítíme, že je potřeba něco přidat, nebo vylepšit nějakou scénu, a tak na vývoji stále pracujeme a představení se mění. Někdy na podnět lidí ze souboru, jindy třeba ze strany kritiků. Například v boji dobra se zlem používáme meče, opravdové meče. Nedávno jsme se rozhodli, že jich chceme mnohem víc. Tak jsme udělali konkurz a nabrali další lidi Gruzie a nyní je z třískajících mečů při boji ve vzduchu tolik jisker, že se scéna stala daleko více fascinující.

Je neuvěřitelné to sledovat. A takhle se proměňují různé části celé show. Pořád se snažíme zdokonalovat a posouvat se na vyšší úroveň.

Budeme moci zhlédnout Night of the Sultans na světových pódiích ještě za takových pět let?

V to doufám. I za delší dobu. My to představení milujeme, a milujeme tanec. Chceme spolu nadále spolupracovat, takže dokud se najdou lidé, kteří nás budou chtít sledovat tak, jak se to děje poslední tři roky, budeme pokračovat.