Podle svých slov autor před třemi čtyřmi lety pro dvojici Hapka-Horáček vytvořil syžet o účetním, který odlétá na služební cestu a ječí na manželku, že není pořádně připraven, samozřejmě její vinou. Jenže hned od rána se k rodině slétají andělé, protože vědí, že jeho letadlo spadne. A chtějí jim připravit hezkou chvilku.

Z účetního se postupem času stal učitel autoškoly Karel, sedmadvacet let spojený s učitelkou Marií, kterou po tolika letech vzrušují snad jen telefonáty do rozhlasových pořadů, kde se může projevit. Přibyla postava Zdeňka, neschopného se vyrovnat s rozvodem a přežívajícího s matkou Jarmilou, a Ester, mladé vdovy, prožívající stále znovu ztrátu manžela. Dvoumetrový chlap se postupně měnil v málo mohoucího člověka a nic nepomohlo, že do tajů lidského bytí jako lékaři nahlédli oba dva.

Proč si autor vybral zrovna tyto čtyři postavy? Karel se stále živými sexuálními sny, unylá a unavená Marie, k sebevraždě spějící Zdeněk, Ester, myslící snad jediná víc na druhého než na sebe.

Příběhu prospěla skutečnost, že s motivy autor pracoval delší čas. Každý, kdo se rozhodl vydávat každý rok jednu knihu jako Michal Viewegh, se totiž vydal všanc nebezpečí, že příběhy jeho hrdinů nebudou dostatečně "prožité". Literární historie sice zná případy, kdy mimořádné dílo vzniklo za den, za několik dní a kvalita je zjevná, jenže to není pravidlo, spíš výjimka.

Provokace sexuální otevřeností

Viewegh s obvyklým smyslem pro humor neopomene připomenout vnější symboly dneška: nákupy v OBI, televizní seriál MASH. Provokuje sexuální otevřeností. Potřebu vlastního pohledu věnoval nyní převážně Jofanielovi, jednomu ze čtveřice andělů, jehož doplňují "velitel letky" (nebo spíš mordparty?) Hachamel a dále Nith-Haiah a mladičká, jak jinak než půvabná Ilmuth. Možná i díky Jofanielovi mohou andělé jíst pizzu a pociťovat vzdálené sexuální ataky, tělesnosti však zbavené. Možná je to také tím, že andělé jsou podle autora spíš dobří lidé.

Nejdůležitější na nové próze, kde si zkušenější čtenář všimne větší Vieweghovy stylové i stylistické zručnosti, jsou vlastně otázky, které jeho hrdinové bezděčně vyvolávají. Mohou mít pocit, že život je "špatně organizovaný poznávací zájezd", že "život není problém, který by se měl vyřešit, ale tajemství, které by se mělo prožít". Jenže co s tím? V čem spočívá kvalita života?

Reálný problém moderní civilizace, která jakoby vytěsnila smrt ze svých domovů a předala ji nemocnicím, se tím nevyřešil. Smrt je součástí života stejně jako zrození a všichni jsme odsouzeni si je prožít. A jedině vlastní zkušenost každému poví, že štěstí je opravdu čas; běžící, utíkající; tato dimenze je nám všem bez rozdílu dána.

"Ne my od života, ale život od nás něco čeká," přemítá Ester, když se snaží vyrovnat se ztrátou společné perspektivy, na niž se s manželem těšila. Vzpomínka na zážitky, které si vytvořili, jí přišla jako vhodná možnost rozloučení v posledních chvílích. Také ve své sedmnácté knize psal Viewegh o sobě, ale zároveň vytvořil příběh schopný oslovit čtenáře. Právě v tom spočívá literární umění - psát o sobě a vlastně o druhých. Proto bude tato kniha ve čtenářích ještě dlouho znít. Možná natrvalo.

Michal Viewegh: Andělé všedního dne Nakl. Druhé město. 123 stran