Byť v závěru dvouapůlhodinového vystoupení zazněla i známá píseň Kalašnikov, Bregović festivalovému publiku nenabízel jen říznou a divokou balkánskou dechovku, i když právě on nemalou měrou přispěl k její současné popularitě. To bylo ostatně patrné už z obsazení téměř padesátičlenného The Wedding And Funeral Bandu. Jeho jádro sice tvořila dechová kapela, ovšem doplňoval ji patnáctičlenný mužský sbor, tři lidové zpěvačky z Bulharska a Makedonie a polský smyčcový orchestr.

Celé vystoupení ukázalo, že Bregović je velmi originální skladatel. Jeho hudba je vysloveně zvukomalebná, plná proměnlivých nálad, dokáže byt nespoutaná, útočná, vznosná i lyrická, což je důvod, proč si ji oblíbili filmoví režiséři. Jeho skladby však nikdy nesklouzávají do role pouhého doprovodu, i filmové motivy obstály samostatně bez obrazu.

Přestože začínal s rockem, hrával ve skupině Bijelo Dugme, dokázal do své osobité tvorby začlenit prvky lidové hudby, ať už to je to zběsilý rytmus balkánských dechovek nebo teskné cikánské melodie, jako je ta v Ederlezi. Funkčně však dokázal do své hudby integrovat i postupy pravoslavného sboru. Byť jde o prvky velmi rozdílné, v Bregovičově tvorbě působily, jako by k sobě patřily vždycky.

Bregović představuje ojedinělý fenomén, pro který se jen těžko hledají paralely. To, co udělal pro balkánský folklór lze srovnat jen s tím, jak dokázal pozvednout tango z předměstských tančíren na koncertní pódia argentinský bandoneonista Astor Piazzolla.