Hlavní postavou vašeho románu Peníze od Hitlera je německá Židovka Gita Lauschmannová, která přežila holocaust, ale musela uprchnout z rodné vesnice. Stál za tím osobní zážitek?

Vše, co se děje druhým, se mě týká. Postavy jsou fiktivní, přitom všechny mají reálný základ, vždycky zapracujete svou zkušenost, tomu se nevyhnete. Četla jsem článek o rodině Fischmannů, kterým v současnosti odmítli vrátit neprávem zabraný majetek. To mě zaujalo: proč ta žena otálela a žádala o majetek až nyní a proč jí ho nevrátili?

Ideální půdorys. Jinak je to fikce. Souznělo mi to s příběhem, který jsem chystala, o tom, že člověk neustále musí značkovat slabší, ponižovat outsidery, drát se a šlapat po ostatních. Soucit, ten nám chybí. A empatie. Odsunuli jsme Němce a pak nám už nepřišlo, že byly postiženy statisíce dalších, jinak onálepkovaných skupin. Děje se to všude. V Kambodži prý kdysi polpotovci popravili jako první ty, co nosili brýle. Nic se neztrácí, společnost bezprávím nasákne. Čas plyne tam a zpátky, jen my si ho parcelujeme. Je to ovšem také modelový příběh ženy v mužském světě.

Na čtení nominovaných autorů vás oslovila žena, která říkala, že to je její příběh. Co vy říkáte na zkušenost, kdy spisovatel popíše vymyšlené osudy a ukáže se, že podobný už někdo prožil?

Je to zvláštní. Stává se mi, že moje mysl v předchozích knihách stvořila esenci něčeho, co mě pak v reálu dostihlo. Jako by mně to chtělo dát herdu do zad. Může si člověk předpovědět prostřednictvím postav svůj příběh? Před vlastním psaním se trápím něčím, co visí ve vzduchu, co mě zneklidňuje, odkud vane chlad. Vytvořím si postavu, se kterou se ztotožním a kterou nechám projít situacemi, v nichž sázím neklid i s kořeny. Pak přijde čas sednout a začít psát, věty se hrnou a já je zapisuji.

A co čtenář?

Chci, aby dopad na čtenáře byl sugestivní, emocionální. Aby lapal po dechu. Toho lze docílit jen s chladnou hlavou a soustředěním chirurga: slova skládám pinzetou. Pokouším se prostřít stůl pro různorodé strávníky. Obohacen může být každý. Vrchní nátěr je čtivý, napínavý příběh. Za ním se krčí příběhy další až po aluze na literární díla, odkazy na filozofické práce a modelové situace, které něco vypovídají o čase mezi zrozením a smrtí, o tom, čím tento čas naplnit, osmyslnit a proč.

Jako když si člověk nejprve prohlédne u domu venkovní omítku a plot, ale teprve když vejde - což předpokládá, že se vejít nebojí, že je vejít ochoten a schopen -, prochází pokoji a sklepeními, které čtení rozezvučí novými tóny. V neposlední řadě je hrdinou český jazyk, který s rozkoší hnětu. Zkouším, co umí a neumí z hlediska ženského a mužského vnímání. Chci, aby moje knihy byly zaseklou kostí v krku, ne moučníkem po večeři.

Co je podle vás důvodem, že lidé vůbec nechtějí vidět negativní stránky svého chování? Zlo, které spáchali?

Lidé se nemění. Zamindrákovaní si vždy najdou obětní beránky, které ocejchují. Mě zajímají konkrétní lidské osudy. Na něž se napojují historická pozadí a politické okolnosti, ať už se jich jedinci aktivně účastní nebo jsou jimi vláčeni. Samozřejmě je pohodlné zbavovat se odpovědnosti jako rukavic. Uvelebit se v pohodlí.

Příběh Gity Lauschmannové je také příběh paměti.

Pracovní název byl Puklice. Zajímají mě pukliny v životech, pukliny mezi tehdy a nyní, mezi někdejším a nynějším já, pukliny v čase. Pro mě je psaní niterná záležitost. Knihy jsou napsány, protože musejí být napsány. Gita couvá se zavázanýma očima, a když je otevře, zjistí, že příběhy se popírají: jeden vnímaný dítětem, druhý zasazený do historického kontextu a rostoucí zásoby informací.

Prožila idylické a láskyplné dětství. Co si s tím vším však počít, když zpětně zjistíme, že rodič byl nacista... Románové panoptikum jde Čechům proti srsti. Vybírám si kostlivce ve skříni. Kdybychom tu českou vyřezávanou almaru otevřeli, tak nás to všechny zavalí. Kostru po kostře si beru, prosvětluju si je přes lidské osudy a témata, která česká společnost zametá pod koberec. Nejde na vše hledět s jednoduchými nálepkami. Gita není černobílou obětí, i ona umí být krutá ke své rodině. Ale je to žena, která přes veškerou temnotu, která jí byla dána prožít, si nikdy nenechala život zošklivit úplně. V tom je její síla. Dobou se ušpiní každý, nikdo se nevyváže.

Ocenění je důkazem, že společnost nechce kostlivce ve skříni. Říkala jste, že knize nechybí humor. Myslíte si, že se lze minulosti vysmát?

To je nedorozumění. Naznačila jsem, že volím způsob vyprávění, který je záměrně naddimenzovaný, na hraně grotesknosti. Realitu přetřu groteskním nátěrem, aby vystoupily určité rysy. Tragikomedie, to je stav dneška. Ve vzduchu cítím chlad. Nedokážu to pojmenovat. Tu nezdravou ponornou řeku společnosti. Zanícené bolesti, zalátaná propadliště. Pokud se bezpráví na jedinci minimálně nepojmenuje, prostupuje dneškem.

Stalo se vám osobně, že se někdo přiznal ke svým hříchům?

Setkala jsem se s tím u přítelkyně Mileny Honzíkové, dramaturgyně Laterny magiky, už zemřela. Po roce 1945 byla nadšenou komunistkou a podílela se na určitých věcech, za které se později nesmírně styděla. Byl to jediný člověk, který se mi v momentě, když jsme se dobře poznaly, přiznal, že pociťuje za své tehdejší já stud.

Od té doby jsem se ve společnosti s takovým přístupem, s hlubokým smutkem a pocitem viny, nesetkala. Přestože později pomohla nesčetněkrát, zvláště lidem zakazovaným, přiznala se, že dávnou vinu nelze odčinit. I když se dodnes někteří umanutě odvolávají na mladickou nerozvážnost, svazácké nadšení. Ne. Jsou určitá pravidla slušnosti a lidskosti, která platí v každé době.