Napadlo vás někdy, že může hlavní cenu soutěže Magnesia Litera dostat a knihou roku se stát překladová literatura?

Přiznám se, že mě to nenapadlo ani ve snu, protože se ustavila jakási nepsaná tradice, že to vždycky byla bohatě ilustrovaná, výpravná kniha, popřípadě fotografická, doprovázená odborným textem.

Román Simion Výtažník Petra Cimpoese je jeho pátá kniha, přitom první přeložená do češtiny. Jak se stalo, že vyšla až ta pátá?

Kritikou byl sice chválen, ale tímto románem se v Rumunsku vlastně udělal. Možná to bylo dáno i tím, že předtím publikoval v krajských nakladatelstvích, v Kluži, přece jen metropole v Rumunsku něco znamená.

Starý Simion obsadí v paneláku výtah, odkud káže. Myslíte, že se dají mravy napravit kázáním?

Domnívám se, že ne. Nedomnívám se, že kdyby jeptiška vstoupila do vykřičeného domu, že by se jí podařilo obrátit lehké ženy na víru. Nicméně si myslím, že je to knížka, která je přístupná každému jako lidový román, ale určitě nutí k sebereflexi. A je-li sebereflexe, je tu jakýsi předstupeň nápravy. I když se na to dívám možná příliš idealisticky.

Kritici mluví o tom, že rumunská posttotalitní zkušenost je podobná naší. V čem?

Karty byly namíchány obdobným způsobem. S tím, že v Rumunsku bylo všechno vždy přeexponováno. Všichni rumunští intelektuálové nám záviděli Václava Havla. Před časem jsem mluvil s básnířkou Angelou Marinescovou, která se chtěla nějakým způsobem omluvit za to, že neměli samizdat, a pokud ho měli, příslušní autoři se báli rukopis pustit z ruky. Tvrdí se, že Securitate měla sto čtyřicet tisíc členů.

Říkala mi: Situace obdobná byla a nebyla. Václav Havel, například, mohl mít ve vězení psací stroj. Můj muž, právník, hájící stávkující horníky z údolí řeky Jiu, ležel tři dny svázaný do kozelce na Securitate. Zkušenost, pokud jde o společné rysy, jistá je, ale v Rumunsku to bylo mnohem, mnohem horší.

U nás fungoval takový ten gulášový blahobyt, kdežto tam nebylo co jíst. Vzpomínám si na pobyt v roce 1986, kdy největším hitem byl margarin, který byl k dostání jenom v diplomatickém obchodě.

Co vás kdysi přivedlo k překládání?

První pokusy se datují z dob vysokoškolských studií, ale vždy jsem měl k překladatelům až posvátnou úctu. Připadal jsem si, jako bych měl vstoupit v zahnojených botách do chrámu. Takže jsem svoje juvenilie schovával v šuplíku, některé tam leží dodnes. Jako jazykového redaktora nakladatelství Práce mě oslovil nestor překladatelů z francouzštiny Miroslav Drápal, dal mi redigovat jakousi knihu a potenciální překladatel snad onemocněl. Jiří, vždyť ty jsi také vystudoval francouzštinu, říkal mi, pusť se do toho, ať stihneme termín.

Existuje titul, k němuž máte zvláštní vztah?

Jako redaktor nakladatelství Odeon jsem v časopise Rumunský život narazil na prózu, která se jmenovala Myš B. Napsal ji jistý Ion D. Sîrbu, a když jsem ji četl, tak jsem si říkal, že to snad není možné. Ten člověk k nám promlouvá jazykem důvěrně známým, jako by měl český smysl pro humor. Člověk v tom cítil trošku Haška, šlo to až k Hrabalovi.

Neměl nějaké české příbuzné?

Posléze jsem zjistil, že měl českou maminku. Chtěl jsem ho navštívit, bydlel v Craiově, potom jsem se dozvěděl, že tam měl jako bývalý politický vězeň nucený pobyt. Byl odsouzen za to, že "nesplnil svoji povinnost" a někoho jiného neudal. Tehdy už směl publikovat, byl zároveň dramatikem tamního národního divadla, ale jeho hry se v hlavním městě nesměly hrát.

Jel jsem tam s budoucí manželkou, která je Rumunka, dělala tehdy externě pro svaz spisovatelů. Přijeli jsme do Craiovy, právě mu vyšla kniha Myš B a jiné povídky. Retrospektiva od roku 1945 do poloviny sedmdesátých let. Říkal mi: Bohužel mám jeden jediný výtisk, ale pochopíš, dáma má přednost. Víceméně v žertu jsem prohlásil, že nevadí, požádám ji o ruku a kniha zůstane v rodině. Za pár dnů byla ruka v rukávě.

Jaké je ponaučení?

Povídky jsem překládal s velkým gustem. Vše je spojeno s velkým dluhem. Později napsal román nazvaný Sbohem, Evropo, který tehdy nemohl vyjít. Po roce 1990, kdy vyšel, ho rumunská literární kritika srovnávala s Bulgakovem, jmenovitě s Mistrem a Markétou, a myslím, že je to na místě. Jenomže na to, aby ji člověk přeložil, by si musel vzít tvůrčí dovolenou. Je úžasně rozsáhlá, navíc byl filozof kultury, takže je tam spousta odkazů z dějin filozofie. Je to ale kniha, která by rumunskou literaturu tady posunula do vyšších pater.