Kořeny kapely sahají do poloviny osmdesátých let, kdy se amatérské scéna pomalu vzpamatovávala z ran a omezení, které jí přineslo tažení proti punku a nové vlně.  I když Pražský výběr stále nemohl hrát, Jasné páce nezbylo než se přejmenovat na Hudbu Prahu, amatérská scéna pomalu ožívala. Opět hráli Psí vojáci, byť jako PVO o Garáž.

Punkový prapor zvedl Visací Zámek, Dybbuk ukázal, že i holky mohou drhnout rock a Babalet přišel s reggae. V tomto kvasu se zrodil Nahoru po schodišti dolů band se svým originálním soudnem postaveném na akordeonu doprovázeném jednoduchou rytmikou. Hlavní ale byly texty ukazující zakyslou všednost.

Tohle všechno ale na nové desce chybí. Schodiště už dávno není sžíravým zrcadlem banálním reality, v poslední podobě se nese na módní vlně rozjuchaného hospodského rocku, jaký produkuje - a  nutno říci, že na mnohem lepší úrovni - Divokej Bill. Akordeon v kapele zůstal, ale už nemá tak klíčovou úlohu, písně táhne kytara a dusavá rytmika. Nechybí ani trocha kytarových vyhrávek šmrncnutých funkem a pár pomalých písní, které mají podle zavedeného mustru nabídnout možnost publiku vydechnout. Klišé nejhrubšího zrna.

I když se kapela pokusí o návrat k původnímu pojetí jako v undergroundově přeboosterovaném Pudu a Skočím z Bezdězu, působí to trapně stejně jako chtěně vtipné texty. Úroveň kapely klesla. Tohle schodiště vede už jen dolů.