Úvodní píseň Buď pochváleno divadlo zazněla v podání půvabných "uvaděček" z hlediště, z jehož sedadel se také po chvíli hrnul na scénu pětadvacetičlenný ženský sbor. Režisérské duo Miloš a Petr Formanovi (plus scénograf Matěj Forman) se snažilo oživit celý prostor divadla, zpívalo se z lóží i z parteru.

Dekorace pokoje v retro stylu 60. let se pokoušela vymezit v ohromném prostoru iluzi intimity, ale když se otevřela opona, vnucoval pohled na ohromné černé schodiště v černém vykrytí neodbytně vzpomínky na státní pohřby z jeviště ND. Tento dojem během osmdesátiminutového představení gradoval až do pompézního závěru za účasti mávajících sborů, okřídlených andílků a bouřícího sedmdesátičlenného orchestru.

Ze semaforské hříčky o rozvádějící se dvojici, bohaté tetě z Liverpoolu, nechtěně chlípném listonoši a majetkuchtivém advokátovi se totiž na scéně ND stalo muzikálové monstrum, jemuž hravý text nestačil. Jeho poezii a vtip zabila scénická opulentnost a doslovnost, stejně jako sytými barvami nanášená komika a usilovné herectví.

Převést třeba Suchého snovou vizi vtělenou do veršů o tom, jak teta "kdesi nad kanálem potkala (málem!) barokního anděla", do početného sboru okřídlených dětských andílků jak z televizní reklamy, svědčí o absolutním nepochopení Suchého poetiky.

Marko Ivanovič jako nápaditý muzikant

Symfonický zvuk "wagnerovského" bigbandu zpěváky, byť posílené mikroporty, nemilosrdně válcoval, takže jim bylo občas stěží rozumět. Hlasy dnešních protagonistů jsou však s hvězdami popu 60. let (připomeňme jen Evu Pilarovou a Hanu Hegerovou někdejší semaforské premiéry) nesrovnatelné.

Autor nové instrumentace Marko Ivanovič prokázal, že je nápaditým muzikantem, v jeho aranžích by se našla řada hudebních vtipů a dobrých řešení, což je také zásluha dirigenta Libora Peška, který je dokázal z orchestru vytáhnout, ale celkově se právě okázalý zvuk symfonického bigbandu podepsal na odcizení původní semaforské hry.

Tvůrci inscenace se předem zaklínali tím, že nechtějí oživovat starý Semafor, ale co naplat, když text hry, její poetika, jakož i řada konkrétních inscenačních řešení (od retro scény přes kostýmy až po choreografii) semaforské postupy připomíná, ne-li přímo cituje. A tak se divák-pamětník srovnání neubrání.

Že vyznívá ve prospěch původního komorního řešení, je nasnadě. Přímou spojnicí se semaforskou minulostí je Jiří Suchý v roli Listonoše, který jako jediný vnáší na scénu humor a poezii, jinak ale představení směřuje ke komice spíše kabaretního či muzikálového zábavného rázu. Za zmínku rozhodně stojí pěvecký a ukázněně herecký výkon Zuzany Stivínové v roli Tety z Liverpoolu.

Nápad to byl nešťastný

Nápad přenést semaforskou hru na jeviště ND se ukázal jako nešťastný. A to přes řadu oživujících režisérských nápadů formanovského týmu (především na zadním jevišti za oknem). Nicméně, nový úžasný muzikál nevznikl a hříčka natažená na skřipec zlatých portálů ND skomírala na vnuceném luxusním lůžku.

Dobře placená procházka se nebezpečně blíží dobře zaplacenému kýči. Závěrečné ovace vstoje připomínaly spíše panychidu za někdejší Semafor. Jestliže minulé vedení ND chtělo pozvat k režii Miloše Formana, mělo mu najít jiný titul. Nabízela se třeba možnost vrátit se k předčasně odpískanému Daliboru.

Jiří Šlitr a Jiří Suchý: Dobře placená procházka

Nová instrumentace Marko Ivanovič, dirigent Libor Pešek, režie Miloš Forman a Petr Forman, scéna Matěj Forman, kostýmy Jan Pištěk, choreografie Veronika Švábová. Premiéra 22. dubna v Národním divadle.