V jakém stavu je dneska podle vás svět?

Z hlediska sociologického, politologického je svět skutečně v evidentní velmi prudké přestavbě. Nedalo se ani čekat, že globalizace, která se nám původně jevila jenom jako restaurování kapitalismu v jeho nejodpornějších projevech, najednou vytvoří podmínky, v nichž je možno - pro nejmladší generaci už to začíná platit - objevovat předpoklady pro nový konstruktivní postoj, který pochopitelně nenavazuje na levicovou orientaci tak, jak byla typická a jak byla i teoreticky formulována v podstatě od počátku 19. století až do sedmdesátých let 20. století. Historické období tohoto určitého typu vědomí, určitého typu přístupu k nazírání společenské a celosvětové problematiky je uzavřeno a nám se najednou otevírá situace, která, jakkoli nám ze začátku připadala jenom jako debakl, vyjevuje možnosti nových konstrukčních začátků.

Ty konstrukční začátky nejsou zatím dost dobře formulovatelné teoreticky, nemáme ucelenou analýzu ani současného vývojového stadia kapitalismu, ani současného vývoje lidstva jako celku, lidské společnosti celoplanetárně. Koncepce, v nichž jsme viděli problematiku lidské společnosti a tedy i návod k řešení této problematiky, tyto koncepce se přirozeným způsobem rozplynuly. Chtít je revitalizovat by byl skutečně neplodný přístup. Aniž by se znovu objevovala tradiční takzvaná levicová teorie nebo nasměrování nebo systém těch analýz, které byly typické pro levicovou orientaci od, jak říkám, přinejmenším od roku 1830 do roku 1970, tak se začíná vyjevovat možnost dosažení dalšího pozitivního pohybu v humanizaci lidské společnosti.

Ta se začíná jevit jako možná, lidi začínají vnímat příležitosti, které jsou zcela nové, což odpovídá i mým úvahám o čistě abstraktní ontologické problematice. Nelze jenom pořád prodlužovat něco, čeho už bylo dosaženo. Občas přicházejí zásadní změny, které ze začátku vypadají jako zhroucení dlouholeté výstavby určitých teoretických postojů. Ty dospívají k závěru svých možností, vyčerpání svých teoretických předpokladů, ale po určitém ne příliš dlouhém období dezorientace, které pochopitelně v takovém případě nastává, se začínají v lidském vědomí dnes znovu reflektovat nové, v 19. století ještě nepředpokládané příležitosti.

To souvisí nejenom s podstatnými proměnami technologickými, které před pouhými padesáti lety přesahovaly jenom možnost představy, ale jaksi vědomí lidí po celém světě se velmi rychle přestalo fixovat na určité výhledy nebo recepty nebo perspektivy, které byly po generace pěstovány, propracovávány a kultivovány, a začíná jakoby na zelené louce, znovu. (...)

Jestliže jsem trvale ontologickým optimistou, tak pochopitelně spíše historickým. A vice versa. Já jsem původně začal v první řadě jakožto marxista jako historický optimista. Koneckonců ontologie, to nebyla věc moc jednoduchá, ten poměrně primitivní engelsovský materialismus... Později se u mě akcent posunul více na stránku analytického rozumu a tu problematiku společenskou vidím spíše jenom jako velmi zajímavou, neobyčejně podnětnou ilustraci pro moji ontologickou práci, ale v obou oblastech jsem čím dál tím víc optimistou.

Faktem je, že jsem si prožil velmi krutě celoživotní pohled na progresivní degeneraci Sovětského svazu, a tím celé myšlenky marxistického socialismu. A v tom jsem prožil jak v očistci celý život. Litera scripta manet, od svých osmnácti let o tom vím a jsem na této pozici, a to jsem si musel protrpět až k hořkému konci, kdy to teda opravdu prdlo a nic jiného už si to nezasloužilo než prdnout.

Že ovšem to dojde až k tak strašným věcem, které jsme viděli během devadesátých let, což je dnes všeobecné, po celém světě akceptované konstatování, že to byly days after. Ale je to otevření nových příležitostí, příležitostí nejen rozvoje kapitalismu, ale také příležitostí, jak se dostat racionálnějšími, pružnějšími, flexibilnějšími metodami k uskutečnění podmínek pro společenství spravedlivé, lidské, humánní - všechny tradiční termíny, které známe.

Pro mě jsou to kecy. Já jsem těmto termínům nikdy nepřikládal valnou úctu. Ale uspořádání lidské společnosti je takové, jaké si člověk nezaslouží. To by si nezasloužily ani žížaly, to si nezaslouží nikdo, co člověk sám se sebou dělá. To mě vždycky sralo. Tomu jsem chtěl jakožto marxista učinit přítrž. A dnes se objevuje, že na to jsou už vytvořeny podmínky nové, nečekané, které pochopitelně, když marxismus nebyl s to v historických podmínkách roku 1917 skutečně postavit naprosto pevný a stále se prohlubující řád, upevňující a rozšiřující formy socialistického uspořádání, a naopak spěl k vnitřní shnilosti, tak s tím se muselo jednou skončit. Byly situace, kdy se to dalo ještě nějakým způsobem zevnitř napravit, dejme tomu těsně po druhé světové válce ty předpoklady byly. Ale byly zhaceny.

Tak potom už se s tím opravdu nedalo nic dělat. Prožil jsem si to jako skutečně hlubokou osobní tragédii. Ovšem já tím překvapen nebyl, protože já jsem o tom psal od začátku osmdesátých let, že to jinak dopadnout nemůže, a víceméně jsem se snažil vysvětlit, proč to tak dopadá. Ale bylo to pro mě samozřejmě trpké, velmi trpké. Mám ale dojem, že lze konstatovat, že nejsem zapšklý stařec, laudator

temporis acti nebo životem zklamaný, nebo že bych byl se svým životním údělem a se svou prací, kterou jsem vynakládal, že bych z toho byl zklamán. Já nepřikládám té práci, kterou jsem dělal během života, žádný význam. Na co? Proč? Co s tím? To mě nezajímá. Někdo to takto dělat musel, tak jsem to dělal já. To muselo být udělané, tak co!

Vy jste nakonec došel k revizi? Že se Marxovy a na jeho analýze založené předpoklady dalšího vývoje nenaplní?

Marx neříkal nic o tom, jak si představuje naplnění těch výsledků, k nimž došel skutečně příkladnou racionální analýzou, neveden žádnými iluzemi ani zbožnými přáními. Provedl analýzu, která nakonec i jemu samotnému se jevila dost trpká. Jak to bude vypadat, až z toho vybruslíme, to tedy už viděl, že by přesahovalo meze možnosti racionální úvahy té doby. Ale objevil základní intenci. A ta intence je v tom, že lidé ve skutečnosti nejsou s to, nemůžou a hlavně nechtějí koneckonců být v té ponižující pozici, do níž se sami vývojově dostali.

On viděl v kapitalismu jedinou revoluci v dějinách. Revoluci, bez níž by nebylo možno jít ke skutečné lidskosti. Trvání té kapitalistické revoluce nelimitoval časově, ale narýsoval její přirozený vývoj nebo pohyb, směrování, které je skutečně korunováno jeho představou plně automatizované výroby, která bude ze začátku v rukou oligarchie, finanční řekněme. Protože všechno se podle Marxe obrátí, a to naprosto správně. Kapitál najde svoji pravou podobu, svoji pravou tvář, svoje skutečné tajemství odhalí ve stadiu úplně automatizované výroby, jak on říká, kdy se celý promění v kapitál oběžný.

Nejenomže přestane hrát úlohu kapitál vynakládaný na mzdy, tedy variabilní, ale i konstantní. Celé se to promění na oběžný kapitál, který je vlastně cílem kapitalistického výrobního způsobu, aby se co nejrychleji ten pingl házel a zisky byly stále rychlejší a tučnější. Dál už potom je to otázka pouze převzetí centrální správy věcí lidským společenským kolektivem. Že to převzetí nebude hladké, že to bude ze začátku mít charakter vystavený třeba i regresu, to Marx nevylučuje, ba dokonce připouští. Ono to asi jinak není možné. Nemůžeš jít pořád jen od k ještě přesnějšímu. Uděláš chyby, omyly, obtíže se vyskytují.

Ale Marx nepřestal být historickým optimistou. Tu svoji ranou tezi, že nám hrozí upadnout do moci nebo zřízení typu státního kapitalismu, který bude simulovat socialistickou společnost a ve skutečnosti bude její plnou negací, to kupodivu k stáru neměl. Jakkoli ho všechny romantické naděje a tužby a sny opustily, tak v tomhle nepropadl pesimismu, naopak. Ten takzvaný - on neměl v té době jiný termín - státní kapitalismus, absolutistický, totalitní se mu jevil být neudržitelný.

To se potvrdilo.

To se potvrdilo. Před našima očima. A zdá se, že situace, v níž jsme, nemusí být chápána jako kapitulace před kapitalismem jako koncem dějin, nýbrž jako vyčištění stolu od haraburdí a možnost začít s novým konstruktivním úsilím. Které že by bylo jenom upevňováním kapitalismu, to teda jistě ne.

To je proměna podle filosofa. Že se něco proměňuje bylo znát na umění, řekněme od poloviny osmdesátých let.

Ta proměna, o níž jsem hovořil, proběhla překvapivě naráz přes noc ve vědomí většiny obyvatel světa. To byl ten mentální neklid a rozvrat, absolutní všeobecné znejistění devadesátých let. To se projevilo tenkrát ve všem. V umění například to znamenalo, že rozžehnání s postmoder-

nou konečně už bylo dotaženo. Dnes už nejsou otázky, že by současná situace umění byla degenerací postmoderny a tudíž něco tragického, ani že máme znova modernu. Ne, jsme si vědomi, že stojíme

v umění před zcela novými úkoly, které moderna nevyzkoušela, neměla na to, nepřišlo jí to vůbec ještě na mysl a nebyly ani technické prostředky jak to řešit. Moderna byla kulminací estetických problémů, které se táhly od antiky. Dneska to máme z krku, i když někde doklepává konceptuální umění, to bude ještě dlouho doklepávat, protože je to to nejlacinější a mentálně nejméně náročné. Změna historického stylu, stylotvorná změna, proměna umění je hlubší.

To je asi takový přechod, jako paleolitické umění, které s předstihem mentálně, jaksi ve vědomí, anticipovalo nástup neolitické revoluce, objevení možností abstrakce, které vědomí lovců-sběračů neodpovídají. Naopak plně to vyhovovalo kupodivu neolitické mentalitě a estetice a vědomí neolitického člověka. Pak nastal po více než dvě desítky generací pomalu se táhnoucí pohyb k znovuobjevení reálné podoby světa, figurativního umění například.

A v politické a ekonomické rovině je tím předělem opravdu rok 1989? Myslím ten vnější, pozorovatelný?

Ano, to je ten vnější, manifestační předěl.

Potvrzený byl krachem Sovětského svazu. Patří k němu i proměna Číny?

Ano. Proměna Číny byla v jiném světě než u nás vnímána daleko citlivěji a daleko víc ji reflektovali. A spíš než na zhroucení Sovětského svazu se shodují na zhroucení v Číně. Ta totiž podivuhodně přesvědčivě ukázala neuskutečnitelnost socialismu, a její pokus není třetí, ale čtvrtá cesta - přes rychlé převzetí kapitalistického managementu a podobné věci, s úplným popřením sociální orientace moderní společnosti.

Orientace na sociální stát je vlastně od sklonku 19. století v evropské sféře zřetelná, jasná a programová. Tak na to se v té Číně vysrali a první zárodky nějaké možnosti sociálního státu, když už ne tedy ani reálného socialismu, hodili za hlavu. Ovšem specifikou je, že si tam stát ponechal pořád svoji klíčovou pozici velkého instrumentátora. A přestože podporuje, aby bohatí byli stále bohatší, tak současně vlastně opravdu dbá na to, aby razantní rozdíly mezi životní úrovní chudých a životní úrovní těch privilegovanějších mizely.

Chudí zůstávají chudými, ale přece jen se nestávají čím dál tím chudobnějšími. Že vykořisťování dosáhlo míry, která přesahuje doby začátků průmyslové revoluce, to oni akceptovali. Tím se ale ten proces možná urychluje. Je to zvláštní fenomén, který rozhodně nemůže být žádným modelem pro budoucnost, ale je to svým způsobem dost rychlá cesta k fundamentální proměně nejen Číny, ale celého světa vůbec. Není nevtipný. Mně samozřejmě stojí vlasy hrůzou na hlavě nad mírou vykořisťování v nových soukromých průmyslových podnicích v Číně. To je pro mě skutečně Dantovo peklo. No ale zase v tom spíš vidím předpoklad pro rozbřesk nového sociálního postupu, jak byl uchopený širokými vrstvami, než jako definitivní deterioraci nebo dokonce znemožnění jakýchkoli nových snah o společnost, která je, jak říkám, pro člověka vhodná, kterou si člověk zaslouží.

Dá se to říct tak, že ten rozbřesk vidíte v tom, že se utužuje regres? Za temnou nocí už tušíte svítání?

Na první pohled to vypadá z našeho hlediska, marxistického, jako příšerný regres. Míra vykořisťování v těch soukromých podnicích je hrůzostrašná. Tím, že to dosáhne už určitého, už dál nesnižujícího se bodu, protože dál už je jen smrt hladem, tak tím se ta křivka obrátí. Možná to bude v tomto případě opravdu s určitým předstihem před zeměmi, které se pokoušejí o jakous takous sociální orientaci.

Jako dejme tomu Indie nebo řada chudých zemí, které se pořád pokoušejí vytvářet nějaké sociální zabezpečení. Tak to v Číně vůbec pustili k vodě. Je to jen pro ty, kteří jsou zámožní, a tím způsobem, že jsou zámožní, přispívají k zesilování váhy čínské ekonomiky. Těm se jde na ruku. Ale u těch chudých, zejména na venkově, tam se dbá na to, aby to neznamenalo, že chudoba zákonitě musí být stále chudší. Na to tam dost dbají. Jednak poprvé v dějinách mají možnost dosyta se najíst každý den. Velkou roli v tom hraje rotace pracovních sil, která je řízená shora, dva roky pracuješ ve městě na stavbě, ve fabrice, vyděláš si, jdeš zpátky na vesnici a přineseš tam nějakej ten halíř. To nejsou neracionální opatření.

Jakou úlohu podle vás v téhle situaci hrají Spojené státy? Ty přece nemůžeme z pokusu o popis současného světa vynechat.

Spojené státy jsou v situaci velice prekérní, protože jsou ve stádiu jedinovládce nad celým světem. A to je vždycky začátek pohromy. Pro ten stát, který se chopí jedinovlády. To se nějaký čas může násilím udržovat, na to je to stát pořád mocensky dost silný, ale to nemá perspektivu. Autokracie nad světem má své nepřekročitelné limity. Uměle, ekonomickým, politickým i vojenským násilím vytvořená jedinovláda má od samého začátku přirozenou tendenci se rozpadat. Ta se už dál nedá posilovat.

A jestliže dneska dokonce obyvatelstvo Spojených států podléhá pocitům, že jsou jako Římani, ti praví spasitelé světa - podle nás to všechno musí klapat a my to krásně zařídíme - tak to jsou začátky konce.

Je to neštěstí pro americké občany, kteří se s tímto postojem nadřazenosti Američana identifikují, protože na to trpce doplatí. Těch pokusů udržet tam živou alespoň liberální tradici... Dejme tomu

Chomsky, ale tam byly stovky dalších takových intelektuálů. Před padesáti lety se to tam jimi jen hemžilo. Tak to se nepodařilo. Američané opustili liberální tradice a přestali být věrni zásadám, na nichž byl jejich stát založen, řekl by Masaryk. A tím se dostávají do bezvýchodné situace.

Před asi osmi lety jste říkal, že jistá naděje pro svět je v Hispáncích?

To je velmi zajímavá věc. Iberoamerika se naprosto evidentně stala samostatným nezávislým kulturním regionem. To je ohromný úspěch. V tom je záruka toho, že sebevědomí lidí tam začíná být tak pevné, že si může zřejmě začít dovolovat i jiné zajímavé experimenty, než jen v oblasti nadstavbové činnosti. To, že se Iberoamerika postavila kulturně jako naprosto rovnocenný partner bok po boku a možná v lecčems rychleji než tradiční kulturní oblasti světa, to je historicky velmi důležitý jev a pro tuto oblast je zárukou toho, že se nezastaví pohyb jenom v rovině uměleckého sebevyjádření a sebevědomí. Tam se to bude měnit dost zřetelně.

Postavení Afriky jste ale pojmenoval jako beznadějné. Nikdo neví co s ní a ona sama co se sebou také ne. Změnilo se na tom něco?

Já se obávám, že v případě Afriky je ta současná bilance skutečně pořád ještě velmi tragická, protože všemi prostředky je africkým národům znemožňováno, aby vůbec nabyly vlastního sebeuvědomění jiného než šovinistického. Jednotlivé státy jsou nesmyslným způsobem pořád v konfliktních vztazích. O africké jednotě je vůbec pofidérní uvažovat, ačkoliv se o tom mluvilo, to jsou už jen slova. Afrika je ekonomicky vydaná napospas tomu, aby se navzájem pobili, pomordovali, vyhladověli, pochcípali na nemoci, nikdo odnikud jim nepomůže. Charitativní gesta jsou v praxi skutečně bezvýznamná a pokusy probudit vědomí vlastní africké důstojnosti, to je znemožňováno všemi prostředky ze všech stran. Tam je to pořád velmi tragické.

Pokusíte se popsat stav Ruska?

Rusko je myslím, jak to většinou v dějinách bylo, dost záhadná země, která sice všechno přežije, ale má neustále podrážené nohy. Vždyť si uvědomte, že počínaje Kyjevskou Rusí, kdy to vypadalo všechno na to, že to bude velice pevný, mohutný stát s všestrannou, velikou potencí, tak od té doby okolnosti, které by potřebovaly samostatnou analýzu, trvale jako by se proti nim spikly. Jedině východní Evropa to byla, která nepřetržitě, déle než tisíc let, zadržovala nápor nomádských etnik, jejichž představou o dobře uspořádaném společenském zřízení bylo zemědělství co nejvíc omezit a nechat co nejvíc pastvin pro koníčky. Když dobyli Mongolové Čínu, tak první, co napadlo prvního mongolského císaře na čínském trůně, bylo, že si začal mnout ruce: To jsou krásné široké prostory, tady se napase koní! To je známá věc.

Čínští byro-krati, o těch je známo, že je jim jedno, komu slouží, ho museli přesvědčovat způsobem, že mu ukázali statistiky, oč by přišel, o kolik peněz na daních by přišel, kdyby to zemědělství zkasíroval a nasadil tam koně. Tak se jim ho po dlouhé době podařilo přesvědčit, že tam ty zemědělce čínského původu nechá. A s těmito představami o ideálním uspořádání pořád z Asie přicházely další a další vlny, nikoli barbarů, ale lidí, kteří měli jiné společenské uspořádání, které jim báječně vyhovovalo. Ale pro relativně přelidněnou oblast, jakou byla už tenkrát Evropa, nebylo vhodné. A ty nápory vždycky zadržovala takzvaná východní fronta. To bylo neštěstí pro Rusko a ruské etnikum. To se opakovalo pořád. A taky přes Balkán - tam to bylo vždycky ještě těmi nájezdníky na dlouhá období a mnoho generací okupováno.

Postup těch prakticky vždycky vítězných nomádských etnik byl nakonec zastavován, ale až na linii Odry a Bílých Karpat. Ať už to šlo z jihu - Turci se nemohli pořádně dostat za Dunaj do Vídně - a nebo z východu, kde ta linie posledního zadržení byla právě Odra-Bílé Karpaty. Západní Evropa si nechce dodneška připustit, že se mohla bez vnějšího ohrožení věnovat svým válčičkám, ať byly jakkoli hrůzyplné, ale byly to srandičky oproti tomu skutečnému okupantskému uchvacování, který odnesla vždycky východní a zastavila až střední Evropa. Oni si žili 1500 let v úplném klidu a až na základě toho získali potom hegemonii nad světem.

To si oni nechtějí připustit. Na Západě si myslí, že to je díky jejich píli, inteligenci a nevímčemu, že se dostali už před půl tisícem let na špičku. To vůbec není pravda. To je tím, že za ně to všechno odsrala východní a střední Evropa, na jejíž podporu proti asijským invazorům neposkytla západní Evropa vůbec nikdy žádnou pomoc, prakticky ani halíř. Papež Pius II., my ho známe víc jako kardinála Aenease Picolominiho, svolal, když už stáli Turci nad Dunajem, apelem na všechny západní panovníky poslední křížovou výpravu, která měla být opravdu záchranou. Čekal v Anconě na ta křižácká vojska, až tam umřel. Nepřišla ani noha. Nehovořím ani o uherském králi, který vzdoroval vlastně sám.

Ale například Čechy se tím dostávaly, když padly Uhry, do přední linie, a na obranu neposkytl nikdo ani zlaťák. Všechno skutečně platily po staletí konkrétně české země. Z celého Slovenska nad tou uherskou nížinou, se stalo na několik set let permanentní bojiště ne s Turky, ale velkých feudálů mezi sebou. Slovenské dějiny po bitvě u Moháče jsou dvě stě let plné hrůzy a devastace. Na západě bylo každému všechno jedno. Luther v době, kdy se Turci dostali až před Vídeň, seděl dál ve Wittenbergu a vykládal, že to je trest boží za naše hříchy, ale aby vyzval protestantská knížata k sjednocenému brannému odporu, to ho nenapadlo. Oni žili s pocitem nezranitelnosti, nenapadnutelnosti.

Co si podle vás myslí Evropa dneska?

Dneska Evropa už je skutečně nakonec komandovaná těmi Spojenými státy. Marná sláva...

Ale snaží se o emancipaci.

Snaží, snaží. Ale Evropská unie je odpřísáhnutí podřízení se programu globalizace, který není evropský, nýbrž globální. A v tomto programu nemá Evropa klíčový význam, přestože jistě vědecky je přinejmenším na úrovni jako Spojené státy nebo Japonsko. Ekonomicky taky není bezvýznamná, a z ní hlavně Německo nepochybně na prvním místě, ale politicky nemá Evropa ani sebevyjádření.

Nevidím to nějak slavně. Evropa se víceméně zákonitě stává jenom malou součástí celého jednoho velkého světa, který dnes je globální a měl by být globální. Předtím byl zřetelně rozdělen na regiony. Dnes Evropa v nejlepším případě poklesla na úroveň jednoho regionu, jehož význam pro bezprostřední vývoj lidské emancipace přes všechny její tradice je menší zárukou než emancipační trend zmíněné Iberoameriky. Islámský svět není s to se skutečně chopit šancí, které by teoreticky mohl mít a využít. Evropa by ty šance pořád měla, nebyla o ně úplně připravena, ale nedovede se vzchopit.

Nesouvisí to s tím, že ji hegemonie Spojených států vlastně nivelizuje do úrovně součásti třetího světa?

Ne přímo. Západní Evropa není ještě pojednávána přímo jako třetí svět, ale rozhodně americkou hegemonii zřetelně pociťuje a v podstatě jí nezbývá než se jí přinejmenším přizpůsobit, ne-li podřídit. Doby, kdy se de Gaulle domníval, že postaví sjednocenou Evropu národů od Brestu až po Ural, že vzbudí v Evropě toto zdravé sebevědomí a novou aktivitu k soutěživosti v celosvětovém měřítku, ty doby jsou padesát let za námi. To se neuskutečnilo.

Myslíte to tedy tak, že Evropa ztratila dech?

Jako by se spokojila s úlohou druhých houslí, které jsou za to dobře odměňovány, abych tak řekl. Ale k tomu, aby usměrňovala alespoň nějak americkou hegemonistickou politiku, se ne neodvažuje, ale nemá k tomu chuť. Nechce plýtvat energii na to, co ne že by bylo předem bezvýsledné, ale proč se příliš namáhat ve věcech, které nás bezprostředně nepálí, že ano. My nejsme ničím ohroženi. Ani ekonomicky, ani sociálně. Snad jen imigrace je problém, ale i s tou se dá vyrovnat. Němci absorbují čím dál tím víc Turků. Francie si už navykla na to, že muslimská minorita je trvale silná. Nachází se modus vivendi s danými podmínkami. Chuť k velké iniciativnosti v Evropě ale není. Ono to tak bývá, že když se člověk bez příliš velkého rizika má dobře, tak se nenamáhá. Američané tím, že jsou hegemony, tak berou na sebe ohromné riziko, které je namáhavé. Evropa se tohoto rizika zřekla po zkušenostech 18. a 19. století, když tím hegemonem opravdu byla. A už si uvědomila, že to je nad její síly, zbytečně by jimi plýtvala, zbytečně by se snažila udržovat supremaci. Aby Evropa ekonomicky, politicky kormidlovala svět, to už je pro ni příliš velká námaha.

Poznámka:

Nakladatelství DharmaGaia brzy vydá první ze čtyř svazků Bondyho souborného Filosofického díla. Lumír Kolíbal zároveň připravuje webové stránky egonbondy.info, kde bude uveden i tento rozhovor v plném znění.