Hrdinka vašeho prvního a nejslavnějšího filmu Čas sluhů byla hrozně zlá ženská. Čas běží, ženy jsou v centru vaší pozornosti nadále, ale už jsou jiné. Čím to?

Když se teď na Bestiář dívám, trochu s překvapením zjišťuji, že i na chlapy jsem už docela hodná. A pokud jde o ženy, Čas sluhů byla analýza zla, zosobněného hlavní hrdinkou. Byla to potvora, mrcha, intrikánka. Karolína z Bestiáře žádná bestie není. Jen si chviličku myslí, že to chlapům natře, ale není jí to vlastní a nic z toho, co plánuje, se jí naštěstí nepodaří realizovat.

Takže Bestiář ve vašem pojetí neznamená příběh o bestii?

Ne, mně se naopak ohromně zalíbilo, že Bestiář je původně středověká kniha o zvířatech, která vykládá symboliku v jejich chování. To mě inspirovalo k posunu příběhu k takovému  živočichopisu a v něm zkoumám povahy, charaktery, jdu po drobných libůstkách a malých úchylkách. Svět lidí se mi proplétá se světem zvířat.

Změnil se váš vlastní pohled na partnerské, milenecké vztahy?

Do jisté míry ano, už nemám takovou potřebu soudit. Předmětem mého zájmu ve filmu Bestiář není kritika, ale zkoumání. Jde o ponoření se do nerovného vztahu, kde jeden z páru je nečitelný, stále druhému uniká, takže ten nikdy neví, na čem je, vysává ho to, nerozumí tomu, zbavuje ho to sebevědomí. Takový typ vztahu existuje. Já ho ale neodsuzuji, jen vyprávím, jak funguje, a jak je možné se z něj dostat ven a jak je důležité zůstat sám sebou.

Sama jsem měla každou postavu z filmu ráda nebo mě aspoň zajímala. Nezaujímám tak bojovný postoj, stavím se k postavám s pochopením. Ten ostrý pohled "rozhněvaného mladého muže" - byť jsem žena - se v tomto filmu nekonal

Představitelka Karoliny Danica Jurčová je v Čechách dosud nepříliš známá slovenská herečka, zato mužské role se vám podařilo obsadit špičkovými herci. Bylo těžké získat do jednoho filmu Karla Rodena, Miroslava Etzlera, Marka Vašuta...

Danicu jsem našla na konkursu a okamžitě jsem věděla, že to je ona. A pokud jde o muže, jsou to vesměs herci, s nimiž jsem začínala, takže to problém nebyl. Karla Rodena znám od prvního ročníku na DAMU, hraje mi už ve čtvrtém filmu, Mirek Etzler hrál v Času sluhů svou snad první filmovou roli, s Tomášem Matonohou jsme točili pro televizi, Marek Vašut mi hrál už v absolventském filmu. Dnes je to extratřída, a já jsem je oslovila, právě proto, že mi pro jednotlivé role připadali nejlepší.

K celovečernímu filmu jste se vrátila po delší době. Jaké to bylo setkání?

Krásný návrat do starých časů. Znovu s kameramanem Frantou Brabcem, s nímž nám i po těch letech stačí jen lehce ťuknout a okamžitě víme, co ten druhý myslí. Před kamerou zase s herci, krásnou hudbu opět skládal Jirka Chlumecký. To všechno bylo moc příjemné. Ale také jsem si uvědomila, že natáčení pro mě není droga, protože až taková slast to zase není.

Je to vyčerpávající, nic se nedá vrátit, přetočit znova, vždycky vám chybí čas. Pochopila jsem, že mě žene spíš potřeba něco sdělit než za každou cenu točit. I kdybych měla každý rok peníze na film, stejně bych víc než jeden za dva tři roky dělat nechtěla.

Proč ženy většinou točí o ženských hrdinkách?

Pokud budu mluvit za sebe, tak se spíš se vžiji do mentality ženy, vím, jakou strašnou cestu musí projít od té maličké holčičky k dospělosti, aby to všechno vůbec přežila. Ale dneska už také vím, že ani chlapi to nemají jednoduché, proto je můj pohled na ně smířlivější.

Cítila jste se někdy jako feministka? Znamená pro vás ten pojem něco?

Feminismus jako hnutí, s nímž bych se zejména v jeho v krajní podobě ztotožnila, určitě ne. Na druhou stranu si ale myslím, že pořád existuje spousta situací, v nichž je žena handicapovaná. Startovní čára k tomu, aby byla v práci uznávaná  jako stejně dobrý mužský kolega, je mnohdy posunutá dozadu, možná právě proto ženy v poslední době dost přitvrdily. Stejně tak stále ještě leckde existuje "klasický" model rodiny, v němž taťka vchází domů s otázkou, kdy bude teplá večeře a kde má čisté ponožky.

Mně se sice moc líbí, když žena umí udělat rodinnou pohodu, když se aspoň občas všichni sejdou doma ke společné večeři, ale neměla by to být povinnost natož vynucovaná, nelíbí se mi, když ženská jede naplno na dvě směny. Myslím si prostě, že když má někdo hlad, měl by se o svůj žaludek postarat.