Vypráví zhruba toto: V roce 1963 ho jako mladého adepta literárních věd znepokojilo, že v ČSSR nebude přiměřeně zaznamenáno blížící se výročí Franze Kafky. Obrátil se na zkušeného vědce, dr. Františka Kautmana, a ten mu doporučil spásné východisko. Šli spolu za prof. Pavlem Reimanem, který byl předsedou čs. komise germanistů a měl blízko k stranickému "načažstvu". U literátů byl Reiman sice neoblíben, byl však přístupnější než prof. Eduard Goldstücker, který kafkovské konferenci nepřál. P. Reiman se chytil na hozenou udici a podpořil iniciativu Kusáka. Tím začaly přípravy konference, která se stala mezníkem v kulturním životě ČSSR.

Nebyl jsem účastníkem konference. Patřím ovšem do kruhu rodiny, která konferenci intenzivně prožívala a byla dobře informována o jejím pozadí. Ověřoval jsem si některé skutečnosti v archivech a mám před sebou nepublikovaný esej P. Reimana Poznámky na okraj kafkovské konference 1963. Pochází z počátku 70. let, kdy byl P. Reiman proskribovaným autorem a nemohl publikovat. Líčí události, které předcházely konferenci, zcela jinak než dr. Kusák.

Připomíná skutečnost, že se literární život v českých zemích neodehrával pouze v českém prostředí. Existovala zde také literatura německá, v níž kvalitou vynikala zejména německá literatura pražská. Její tvůrci byli převážně židovští spisovatelé. Ačkoli tato literatura utrpěla těžkou újmu za nacistické okupace, někteří autoři se původně vrátili do poválečné Prahy. Německá pražská literatura byla jako fenomén definitivně zničena poválečným protiněmeckým nacionalismem a vlnou zběsilého procesového antisemitismu počátku 50. let.

V prostředí německých pražských literátů F. Kafka nikdy nebyl osobností neznámou, měl zde své přátelé a pilné čtenáře. Platilo to i o literátech levicových a komunistických. O Kafkovi se často diskutovalo v londýnské literární komunistické emigraci. Jeho propagátorem byl básník Rudolf Fuchs, který patřil do Kafkova přátelského kruhu. Počítalo se se zařazením Kafkových děl do antologie německých autorů z Čech. Fuchs zemřel v anglickém exilu.

Po válce se kolem Kafky nicméně rozhostilo mlčení. Bylo tomu, jak poznamenává P. Reiman, "nikoli proto, že šlo o Kafku, ale proto, že se po odsunu německého obyvatelstva otázka, kam patří němečtí spisovatelé-demokraté, kteří působili v Československu, stala nejasnou... Nenávist vůči všemu německému, vyvolaná hitlerovským režimem, postihla zčásti i protihitlerovskou opozici... Co v této době mohl znamenat Kafka, i když byl původem z Prahy a byl světově uznávaným spisovatelem?"

Původní okolnosti vzniku problému "Kafka" jsou zde myslím vylíčeny dosti zřetelně. Kafka byl přenechán Německu a jeho jméno vplynulo do vnitroněmeckého politického střetu. Kafkova tvorba se přitom příčila sovětským představám o funkci literatury a byla oficiálními sovětskými kritiky denuncována jako "protihumánní". Tento "rozsudek" ovlivňoval komunistické postoje vůči Kafkovi po dlouhou řadu let.

O obrat v hodnocení Kafky se hned po XX. sjezdu KSSS (únor 1956) pokusili dva příslušníci někdejšího světa pražské německé literatury, Pavel Reiman a Louis Fürnberg, který se mezitím přestěhoval z Prahy do Výmaru. Výsledkem jejich dohody byl Reimanův článek o Kafkovi ve Fürnbergově časopise Weimarer Beiträge a později v pražské Nové mysli. Žádný obrat ve vztahu ke Kafkovi nicméně nezpůsobily.

Nepomohlo ani Reimanovo úsilí dostat Kafkovo jméno na stránky sovětských literárních časopisů Novyj mir a Inostrannaja litěratura. Mělo pouze okrajový úspěch. A právě do této situace vstoupilo Kafkovo výročí 1963. Při jedné z pracovních "audiencí" u Jiřího Hendrycha, tajemníka ÚV KSČ, odpovědného za kulturní politiku, který věděl o Reimanově úsilí "rehabilitovat" Kafku, se tento zeptal Reimana, čím by se dalo přispět k nadcházejícímu Kafkovu jubileu. P. Reiman konzultoval tuto nabídku s E. Goldstückerem a z jejich porady vzešel návrh na mezinárodní vědeckou konferenci o Kafkovi.

Referovat na ní měli Reiman, Goldstücker a Kautman. Sekretariát ÚV KSČ tento návrh schválil. Nechci spekulovat o tom, co vedlo J. Hendrycha k podpoře této iniciativy. Nálada pražské inteligence byla rozjitřena a nespokojenost sahala hluboko do strany. Organizátorům se podařilo získat k účasti vědce z NDR (delegaci vedla Anna Seghersová), z některých "socialistických států" a dva prominentní hosty ze zahraničí: Ernsta Fischera z Rakouska a Rogera Garaudyho z Francie. Neúčastnili se sovětští vědci, což jistě nebylo opomenutím.

Svolání konference nemělo žel původně větší ohlas ani v ČSR a nebyl jí přítomen žádný z významnějších českých spisovatelů. Povědomí o významu Kafky a pražské německé literatury bylo v čs. veřejnosti tehdy malé, k čemuž výrazně přispívala cenzurní a vydavatelská praxe režimu.

Na konferenci samé se neodehrálo nic obzvlášť vzrušujícího, probíhala ovšem čilá názorová výměna. Do názorové izolace se dostala delegace z NDR. Historickou událost z konference učinily dvě skutečnosti. Jednak příspěvky komunistických "disidentů" ze zahraničí E. Fischera a R. Garaudyho, kteří zaútočili na politiku oficiálních míst ČSSR a NDR ve vztahu ke Kafkově tvorbě. Jejich příspěvky se staly "majetkem" tisku a dokumentovaly rozpory v komunistickém hnutí.

Ještě větší význam měl však útok na konferenci, který vzápětí z Berlína v časopise Sonntag odstartoval Alfred Kurella, tehdy kurátor kulturní politiky SED. V pražských Literárních novinách mu odpovídali E. Goldstücker, E. Fischer a R. Garaudy. Polemika se tím stala polemikou mezi "socialistickými státy". To působilo na uvolnění politického klimatu v ČSR. Ani zde však není třeba nikterak pochybovat, že se tak stalo za tichého souhlasu sekretariátu ÚV KSČ, který hájil své původní rozhodnutí konat konferenci.

Již vysázený polemický příspěvek P. Reimana do Literárních novin nemohl vyjít, neboť ÚV KSČ rozhodl, že nechce riskovat otevřenou roztržku se SED, a zastavil další polemiku. Tolik k událostem kolem kafkovské konference v roce 1963. Neměli bychom tvořit legendy, deformují dlouhodobě společenské vědomí.

U kafkovské konference je třeba držet od sebe tři věci: zaprvé oficiální komunistickou politiku vůči Kafkovi, která vyprovokovala polemiku a způsobila velký ohlas konference; zadruhé, obsah konference samé a různé interpretace Kafkova díla, které jsou záležitostí vědy; a konečně zatřetí české povědomí o existenci a povaze německé literatury v českých zemích a v Praze. Nebylo po válce uspokojivé a přispělo k nepříznivé situaci, v níž se ocitla tvorba Kafky a dalších pražských německých spisovatelů.