Článek
Do hospody nosil historky, ale naslouchající nezapomínal varovat: "Já vám řeknu, každej chlap má také svoji čest vypravěče. Chce, aby se mu věřilo, i když lhát se přitom trochu musí. Musí tam být něco, jako to Hrabalovo pábení. Takže mi všechno věřte, asi jako tomu Hrabalovi.
"Na tenhle příběh mám svědka. Dokonce dva. Jeden tady sedí mezi námi. Teprve teď se mu rozsvítí, koho jedné listopadové noci sledoval z posedu u Novořecké hráze. Druhým svědkem by byla Janička - švadlenka. Tehdy jsem tady začínal kariéru okrskového veterináře, do ženění se mi nechtělo, holky se mi líbily, tak jsem hledal dlouho tu pravou.
Janička byla z rodu náruživých žen, které jsou svolné ke všemu, co směřuje k ukojení vášně. Vymýšlela nejnemožnější věci, žádné splynutí těl nebylo proti jejímu roztodivnému jemnocitu, pokud ovšem nějaký měla. Jednou dokonce se mnou vylezla i do koruny rozsochaté staré třešně, jen proto, jestli je to možné dělat i tam. Ale to je už jiný příběh, než který chci vyprávět.
Víte, že jsem podzimní dítě. Melancholik, nostalgik. Vůně rybničního bahna mne vábí k lovu, k nočním dobrodružstvím. Moje švadlenka, byť takhle hezky nazývaná, nebyla žádné drobátko. Naopak urostlá, s dlouhýma svalnatýma nohama, s prsy jak dva terče z gutaperče, jak píše Nezval. A tuhle ztepilou krejčovskou pannu dokreslovaly velké oči malované do duhových barev. Byla nenasytná a cílevědomá ve své neukojitelné touze.
Bylo po jednom velkém a slavném lovení rybníka. Trochu se to oslavovalo už na hrázi, ale pak hlavně v hospodě "U Koloucha", kam rybáři zajížděli po celý rok. Tehdy jsem měl svoje první auto, byť z druhé ruky. Skvělá: Škoda Octavia. Auto-držák, s kterým jsem si troufal i do ciziny, stejně jako za nočním lupem do lesů, vod a strání. Tam jsem také konejšil divoženky.
Když jsme popili, Janička šampus, já kafe s rumem, spěchali jsme na mou chalupu, kde bylo pořád rozestláno. Byla netrpělivá, nemohla se dočkat... "Tak, schválně, jestli se sem vejdeme... Když se budeme moc chtít, nějak se sem určitě vejdeme!" Myslela tím auto, kterým jsme se vlekli vedlejšími cestami ke vsi.
Pověsila se mi kolem krku a hledala nočního slavíka, jenž by konečně dnes poprvé zazpíval v jejích velkých ústech. Byla neodbytná, lepší bylo zastavit a otevřít slavíkovi klec, aby se vznesl na milostné nebe jinak nevlídné větrné noci. Přistáli jsme kousek pod hrází, venku byl poprašek sněhu, uvnitř chvíli teplo, jež se dobíjelo z našich těl a vzdechů.
Auto bylo plné jejích dlouhých nohou, co chodily po polstrovaném stropu, po oknech, až zabloudily na volant. Kdo znáte tahle auta, víte, že u těch Octávií byl na volantu ještě jeden vnitřní, takový tenký. To byl klakson. Bylo to pohodlné, stačilo z volantu jen trochu zavadit dlaní o objímku klaksonu a už zněl. Stejně, možná nechtěně, zkoušela Janička, zda-li při té nekonečné rozkoši dokáže ještě triumfovat zahoukáním. Jak byla šikovná! Klakson rytmicky zněl, dával do lesů a k řece znamení, že všude žijí, milují se lidé.
Ale když bylo právě naší vášni za pět minut dvanáct, podařilo se jí nějak zaklesnout nohu do klaksonu, že nyní vítězně zvučel do celého kraje. To mi ale vadilo, a tak jsem svou milku ještě držel zpátky, abych se mohl těšit svým vítězstvím, jejím šťastným zajíkáním, po němž přišlo vždy obdivné: "Huu, huu - ty jeden m..."
Klakson hřímal, i když dala na mé přání nohu z volantu. Vztáhl jsem k němu ruku a poklepával na něj. Někde se zasekl, zůstával viset, muselo se mu pomoci. Tentokrát ale nic. To už jsme srovnali svá těla vedle sebe, proklínajíce ten stroj, ten zvuk, jenž náhle oznamoval zkázu, žalostné volání o pomoc. Ale o tu jsme nestáli. A nyní by mohl za mne vyprávět tady můj soused.
Vyprávěl by o jedné listopadové noci, kdy byla sněhová obnova a on čekal na svého kňoura celý ztuhlý na posedu. Snad by říkal přibližně toto: Přijelo auto. Rychle zhaslo. Chvíli nic. Pak takové krátké houkání. Zprvu to pro mne byla záhada. Ale pak mi došlo, že to je nějak pravidelné, rytmické, jako když někdo... No jasně, v tom autě byli dva, a teď se radujou ze života a k tomu si troubí, snad z rozpustilosti. Jenže, co já teď na prasatech. Měla sice na újedi prostřeno zdechlými rybami, ale to auto, to houkání! K čertu - zbytečně tady budu mrznout.
Když rozmrzele slézám z posedu, slyším, že se klakson ohlašuje nějak silněji, už nebyl rytmicky přerušovaný, radostný. Řval, troubil pořád. To mě tedy naštvalo a popošel jsem za zvukem, až jsem se dostal docela blízko, na dobrý dohled dalekohledem - pár desítek kroků, navíc mám ten pro vidění v noci. Jasně, byli tam. Polosvlečení, motali se tam uvnitř, klakson zněl. Pak se rozsvítily oba reflektory i vnitřek auta.
Koukám, vylejzá ňákej chlápek, byl svlečenej, teda "dole bez" a zvedá kapotu. To vám byl pohled - bosej v tom sněhovým poprašku, zadek mu svítil, levou rukou si držel zkřehlýho chudáčka a pravou šátral v útrobách auta. Konečně to našel, protože klakson přestal rázem houkat. No tohle! Hele doktore, neříkej, žes tam byl ty?! Vždyť jsem ti o tom hned druhej den vyprávěl. Nehnul jsi ani brvou! A já vůl to tvoje auto nepoznal - civěl jsem jen na toho nešťastníka, co si zahříval své mužství.
A veterinář Waldhauser se vzpřímil na své laťkové židli jako na trůnu. Na něj ho definitivně posadil právě dovyprávěný příběh, jehož svědek s námi seděl i stolu - manžel Janičky, která se však na jejich oddacím listu jmenovala Zuzana a nikdy nebyla švadlenkou.
Pro Salon upravená epizoda z rukopisu povídkové sbírky Vesnický dekameron, která vyjde v třeboňském nakladatelství Carpio.