Lobanova determinovalo několik osudových otřesů: v šesti letech ztratil v důsledku meningitidy řeč i sluch a roku 1939 byla jeho rodná Mologa evakuována a zatopena přehradou. Od roku 1950 až do smrti žil na psychiatrické klinice v Afonino. Zde také začal nejprve kopírovat všechny obrázky, které se mu dostaly pod ruku, ale záhy přistoupil k vlastnímu výtvarnému projevu.

Zprvu vytvářel dojemné koláže, kde do loveckých výjevů vystřižených z knih a časopisů intervenoval kresbou a vlepoval svoji podobenku. Později přešel ke zcela samostatné, akvarelem kolorované, do nejmenších detailů precizně vyvedené kresbě. V 60. letech začal ve fotografickém ateliéru v Jaroslavi realizovat svoje aranžované autoportréty, pro které vytvářel ornamentálně pojednané kulisy a rámy.

Pro Lobanova byla typická fascinace mocí. Nechal se zcela unést magií zbraní a triumfální symbolikou komunistického režimu. Srp a kladivo kombinoval s nůžkami, svěrákem a dalšími nástroji, a vytvářel tak pozoruhodné hybridy, které sloužily jako jeho osobní erby. Lovecké pušky i pistole jsou na jeho kresbách všudypřítomné - tvoří hlavní motiv i prvky dekorativně pojednaného pozadí. Zvětšoval je, multiplikoval a zasazoval do zcela bizardních souvislostí - jednou byly výztuží budovy, jindy loukotěmi kola...

Zbraň jako ikona

Zbraň se stala ikonou, symbolem jeho vlastní síly, mužnosti a společenského uznání. Díky ní mohl rekonstruovat vlastní identitu, v paralelním světě, kde neplatily jiné zákony, než které sám vytvořil. Ve své imaginaci se stal stejně mocným, jako byli Stalin či Lenin, které nezřídka zpodoboval, jejichž atributy si přivlastňoval, a se kterými se v důsledku identifikoval.

Hlavním aktérem Lobanovových kreseb byl totiž především on sám. Jeho autoportrét ve vojenské čapce, s nelítostným odhodláním ve tváři, třímající obří zbraň, se na jednom obraze nezřídka víckrát opakuje a jeho neotřesitelné postavení je umocněno ještě naddimenzovaným podpisem. Alexandra Pavloviče Lobanova bezmoc a beznaděj učinily velikým - i když jen v jeho vnitřním světě. Koneckonců, byl to jediný svět, ve kterém skutečně žil.