Pražská dubnová premiéra hry o (nejen rakouském) fašismu a nenávisti se obešla bez skandálů. Nvota přijel do Prahy ještě na konci června, aby se rozloučil se souborem a sezónou. Říkal mi, že si zahraje v rozlučkovém představení, určeném jen pro členy souboru, které režíruje jeden z techniků divadla. "Budu hrát něco jako Hloupého Honzu, nebo Bláznivého Slováka," smál se. Jeho režijní filmový debut Kruté radosti se mezi dalšími patnácti celovečerními snímky v hlavní soutěži na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech uchází o Křišťálový globus či některou z dalších cen.

Lidé vás znají z hlavní role dodnes známého filmu Dušana Hanáka Ružové sny. Tehdy vám bylo teprve třiadvacet. Jak se to seběhlo?

Studoval jsem divadelní režii na VŠMU v Bratislavě a rozhodně jsem se tehdy nepočítal - ostatně ani dnes se nepočítám - mezi herce. Neměl jsem ale ani žádné zkušenosti s filmem. Hanák si mě všiml v menze a přesvědčoval mě, že nepotřebuje herce, že si do svých filmů vybírá i neherce a že tentokrát shání někoho, kdo dovede zůstat před kamerou sám sebou a podvolí se nějak situacím filmu. Byl jsem mladý a musím z odstupem říct, že si setkání s Hanákem opravdu vážím, hodně mi dalo do života, ačkoliv jsem to z počátku nedovedl docenit. 

V Ružových snech jste se po boku mladičké Ivy Bittové seznámil také se světem Romů. Jak to na vás zapůsobilo?

Přiznám se, že to byl pro mě v té době objev, jako bych vycestoval do Afriky. Předtím jsem vyrůstal s rodiči v Piešťanech a na vesnici a s Romy jsem se nikdy pořádně nesetkal. A najednou jsem poznal romské osady a místa, kde oni žili. Dveře se nám všude otvíraly. Hanáka totiž znali, měli jej rádi. Bylo vidět, že mezi nimi předtím pobýval nějakou dobu, ne jen pár povinných dnů. Ve studiu Koliba měli velký strach a chtěli na natáčení poslat policejní jednotku, aby chránila techniku a celé zázemí štábu. Ale nebylo to vůbec třeba, Romové se k nám chovali hezky. Nakonec tenhle film je v romské komunitě dodnes živý a znají jej dokonce i ti mladší. Sám jsem takovým barometrem, mohu to na sobě posoudit. Protože když někam přijedu, Romové mě poznávají a je vidět, že film považují za svůj. Ptají se, kdy budeme natáčet Ružové sny 2. 

Zakrátko jste se proslavil i v divadle, režií muzikálu Nevesta predaná Kubovi, za nímž se z Prahy vypravovaly divadelní zájezdy.

Dokončil jsem školu a šel do angažmá do divadla v Trnavě, kde jsme s naší partou prožili "éru mladosti" a vydováděli se. Sahal jsem po živých dramaticích a jedním z nich byl i Stano Štepka, šéf Radošinského naivného divadla, kde mimochodem občas režíruji dodnes. A Radošinci se kamarádili s Jiřím Suchým a chtěli tuhle hru uvést několik let, ale z oficiálních míst nepřišlo požehnání. Suchý tehdy nemohl... Ovšem najednou vznikl prostor v bratislavském Studiu S, dnešním Štúdiu Lasici a Satinského, které poskytlo domovskou scénu pro Nevestu. Považuji si toho, protože jsem se tehdy hodně naučil, ale za tím úspěchem nestojím. To byla zásluha pana Suchého, Štepky, Havlíka, Melkoviče, scénografky Mony Hafsahl a dalších.

Stál jste také jako režisér u zrodu památné hry Ako sme sa hladali.

To vzniklo tak, že Štepka vždycky, když za mnou přijel do Trnavy na návštěvu, chodil rád na několik hodin do archívů. A jednou tam objevil autentický historický text, dopis z roku 1584, v němž radošinští konšelé - tehdy byla Radošina ještě královským městem, ne vesnicí jako dnes - psali trnavským konšelům v diskrétní záležitosti. Jednomu jejich spoluobčanovi utekla žena do Trnavy a oni trnavské pány prosili, aby ji vypátrali a tajně poslali zpět v obavě, že se podobné mravy rozšíří a stanou se módou. Hra popisovala putování jednoho z Radošinců, kterého konšelé vyšlou, aby hledal manželku. Jenže on nemůže Trnavu najít, a Štepku napadlo, že jeho putování nemusí trvat několik dní, ale několik staletí. Takže na své cestě potká i Napoleona, který se kousek odtud přesouval mezi Trnavou a Slavkovem, setká se se všemi významnými Slováky, kteří toužili po vlastním národě a jazyku: s Bernolákem, jenž se přel se Štúrem o to, jaká slovenština má zvítězit - jestli ta tvrdší, nebo ta měkčí, libozvučnější. A s prvním humanistickým slovenským básníkem Rakovským, který psal v Lounech mrtvým jazykem, latinou. Byl to pohled na historii a naše velikány, ale ne čítankový. Pohybovali jsme se na pomezí recese, hry, překvapení a tehdejší učitelé na gymnáziích nám děkovali, že vzrostl zájem studentů o klasické autory. (smích) 

Jak jste se dostal ke spolupráci s pražskou Ypsilonkou?

Jezdil jsem na festivaly Divadelní mládí do Českých Budějovic, které se střídaly s Prešovem, a tam jsem poznal i Ypsilonku. A ještě když jsem byl v Čechách na vojně, tak jsem se kolem nich motal tak dlouho, až mi jednoho dne Honza Schmid nabídl angažmá. Měl pocit, že chci jít do Ypsilonky, když jsem se stal stálým návštěvníkem jejich představení. Vedle toho jsem znal i ústecké Činoherní studio, brněnský Provázek, Hadivadlo - to všechno bylo pro nás, studenty ze Slovenska, velkou inspirací. U nás jste obyčejně skončil školu a šel do nějakého kamenného divadla. Ale česká zkušenost nám dodávala odvahu, abychom nesahali jen po hotových dramatických textech, abychom přehodnocovali nově klasiku a nebáli se autorské tvorby i her psaných pro konkrétní herce a soubor. Aby se jednotlivá divadla od sebe lišila, aby dovedla pojmenovat to své a nebyla si všechna podobná jako vejce vejci.

Věnoval jste se hlavně komediím. Nebylo to pro vás v té době trochu východiskem z nouze, abyste se nemusel potýkat s režimní kontrolou?

Já si myslím, že pokud toužíte podat co nejúplnější obraz příběhu, nemůžete se humoru vyhnout. A nemusíte na něj ani tolik myslet. Naše životy, osudy i rozhodnutí jsou samy o sobě tak absurdní, že vyvolávají úsměv. Když se ohlédnu, připadá mi, že to byla cesta za absurdním realismem. A co se týče svobody tvorby? My jsme tehdy byli schovaní v Divadle pro děti a mládež v Trnavě, kde nám paradoxně prošlo víc než například v Bratislavě. Hráli jsme dvě pohádky a vedle toho uváděli normální "nenormální hry". Naše dramaturgické plány přicházely na řadu až na konci těch pověstných schvalovaček, kdy už byli soudruzi unavení a povětšinou i nepřítomní. Tehdy se dokonce z Bratislavy jezdilo do Trnavy za divadlem.

Měl jste vy sám problémy s režimem? Jak jste odolával?

Samozřejmě nám některé hry, třeba už nazkoušené, zakázali. Někdy se stalo, že jsme mohli hrát určitý text jenom v Trnavě nebo v Bratislavě a nemohli jsme s ním jezdit na zájezdy. Naučili jsme se od starších kolegů, že je dobré dát do inscenace něco nepokrytě provokativního, protože soudruzi měli dobrý pocit, když mohli vykázat nějakou činnost. A tak jsme si vymysleli scénu, v níž hrdina běhá po pódiu s ruskou vlajkou. Oni to zatrhli, my jsme se naoko chvíli kroutili - ale zbytek hry zůstal poměrně nedotčený. Nějakému angažování jsem se vyhýbal, jak to šlo, do strany mě nedostali, ačkoliv na mě tlačili každý rok, na VUML jsem nešel, pravda, dělal jej jeden kolega, tehdy někdo za divadlo musel. Také jsme každý rok měli povinnost uvést jednu sovětskou hru. A když přišla řada na mě a už jsem se z toho nemohl nijak vykroutit, inscenoval jsem Tolkienova Hobbita. A oni si asi mysleli, že jde o nějakého estonského autora. Dokonce jsme se s tím objevili v Bratislavě na Festivalu sovětské tvorby.

A jak jste se ubránil členství ve straně?

Trochu si možná fandím, ale vždycky jsem se z toho dostal díky takové masce nezodpovědnosti. A oni si zřejmě řekli, že jsem nějaký blázen a že by to snad ani nebylo vhodné...

A potom přišel převrat. Jak proměnil slovenské divadlo?

Přesně 17. listopadu, v den, kdy se to semlelo na Národní třídě v Praze, jsem uváděl premiéru maďarského autora Szwajdy Pomóc ! A jak nastal ten pohyb, dostali jsme se do velkého zmatku. Začali jsme být přesvědčení, že podobné hry už potřebovat nebudeme, že ty politické a společenské problémy, o nichž pojednávají, jsou najednou šmahem pryč. V tom chvatu jsme jakoby ztratili i náš jazyk a pořádně nevěděli, co hrát. Československé divadlo bylo předtím založeno na podtextu a mezi jevištěm a hledištěm probíhala zřetelná komunikace o tom nevyřčeném. A o to jsme najednou přišli. Stahovali jsme narychlo z repertoáru hry, o kterých jsme si mysleli, že ztratily smysl, abychom se k nim po nějaké době znovu vrátili. Říkali jsme si tehdy, že politické debaty se vrací do parlamentu, jako se z novin stávají skutečné noviny, a nám zůstávají ty lidské problémy, malé dějiny, jaké do divadla patří. Sám jsem přesvědčen, že divadlo nemá být v první řadě politické, stejně jako parlament by neměl být divadlem.

Jak jste prožíval Mečiarův nástup a rozdělení Československa?

Národnostní a separatistické nálady nešlo v té době přehlédnout. Ale všechno se rozběhlo nějak rychleji, než jsme si to stačili pořádně uvědomit. Politici za nás rozhodli, my jsme se to dozvěděli z televize. Potěšitelné je, že se v Evropě zase setkáme, a domnívám se, že teprve pak dojde na ty pravé národo-obrozenecké tendence, že pocítíme potřebu pojmenovat to své "specifické". A národní vědomí nebude jen politickou kartou, kterou účelově vytahují politici bez programu, aby v lidech rozněcovali nesnášenlivost, averze, falešnou hrdost, a tak je oblbly.

V pražském Divadle Na zábradlí jste uvedl hru Thomase Bernharda Náměstí hrdinů, která mluví o fašismu a nesnášenlivosti v nás. Myslíte si, že je opravdu tak aktuální, jak to nakonec ukázal ohlas na její rakouskou premiéru před patnácti lety?

Taková náměstí se nenacházejí jenom v metropolích, ale i v okresních a menších městech, a vždy se na nich odehrávaly dějinné zvraty, uchopení moci, revoluce - ať už to jsou skutečné revoluce nebo kabarety. Čím můžeme světu přispět, je i to, že něco uděláme se sebou samými. Z toho našeho boje o důstojnost a sebeuznání však zpravidla vzniká agrese, která začíná už v rodinách. A Náměstí hrdinů je rodinná hra.

A co je v té zdánlivě dobropočestné rodině špatně, že se v ní může zrodit fašismus?

Zlo plodí zlo, a když se s ním člověk začne zaplétat, lepí se mu už nějak na prsty. Mám pocit, že vždycky, když vyčítám cosi tomu druhému, je to proto, že to sám v sobě nemám zvládnuté, jen se té tíhy musím podvědomě zbavit - tak obviním někoho druhého. Takhle se rozjíždí nesnášenlivost a sebelítost. Už v rodinách.

Měl jste někdy v době po rozdělení Československa strach z nesnášenlivosti na Slovensku?

Ano, měl. Tehdy jsme v Astorce sáhli k inscenaci Kabaretu, hry, kterou jsme pociťovali jako velmi aktuální, také v ní se rozjíždí nacionalismus, zahalený do písniček, ironie a dekadentních kulis. Bylo to v době, kdy jsme se opravdu báli, že divadlo zanikne, protože bylo v moci nové elity. Už by to nedělala ve jménu ideologie, ale mohla divadelní soubor lehce přivést ke zrušení jen systémem dotací. Ti, co se dostali k moci a zároveň k obrovskému kapitálu, začali dělit lidi na "správné" a "nesprávné" Slováky. Zdálo se mi, že nám ukradli Slovensko. Odmala jsem měl rád folklór, chodili jsme s kamarády za řemeslníky, kteří vyráběli fujary, měl jsem doma gajdy a znal fůru lidových písniček. A najednou se toho všeho chopila mocenská garnitura, která se vydávala za pravé Slováky, a nás ostouzeli, že jsme protislovenští světoobčané a sympatizanti s Čechy.

A jaké jsou dnes na Slovensku nálady vůči Čechům?

Myslím, že to špatné už pominulo. Je důležité, že na obou stranách nezanechalo rozdělení zasuté výčitky a vášně, které by mohly v budoucnu explodovat. Na kabelové televizi můžete na Slovensku vidět všechny české televizní stanice, můžete si koupit české knihy i časopisy. Ani mezi dětmi neklesá porozumění češtině, což ovšem nelze asi říct o českých dětech a slovenštině. Jim hrozí, že možná slovensky už rozumět nebudou, což je vaše nevýhoda. Naučit se cizí jazyk bývá obyčejně obtížné a my to máme usnadněné tím, že naše jazyky si jsou tolik podobné.

Co mohou Češi a Slováci dát Evropě, kam pomalu vstupují?

Za mého dědy byla Bratislava ještě trojjazyčné město, každý uměl maďarsky, slovensky, německy. Bylo tam německé divadlo, maďarské gymnázium, židovská škola a všichni spolu žili bez větších problémů, aniž by tomu museli říkat Unie. A na to se nějak v té střední Evropě, kde člověk může mít mezi předky Čecha, Maďara, Němce, Slováka či Žida, pozapomnělo. Ale náš středoevropský prostor ještě "slyší" ozvěnu toho přirozeného soužití, v jistém smyslu jsme s tímto vědomím připraveni na společnou Unii evropských národů mnohem více než třeba Francouzi. (smích)

Nebudeme v Evropě trochu jako zlobiví žáci v poslední lavici?

Když necháte prázdnou třídu a pustíte do ní studenty, je pravda, že někteří z nich s chutí zaberou zadní lavice. A mám pocit, že jak Češi, tak Slováci patří zrovna k těm, co rádi sedí vzadu, posílají si mezi sebou psaníčka a ironicky komentují dobré žáky sedící vepředu. Tak už to je.

Jak jste vy sám vybaven na vstup do Evropské unie?

Co se týče jazyků, tak špatně. Ale už mám taky svůj věk. Když se odhodlám vyrazit do Vídně na nějakou výstavu nebo do divadla, vyčítám si, proč nejezdím častěji, když už můžu. Ale člověk je pohodlný a jistě je na nás vidět i výchova, to, jak jsme třeba stávali fronty v obchodech, před Vánoci na mandarinky - my vždy s bráchou oba dva, protože prodávali kilo jablek a kilo mandarinek na jednoho a my byli tak neskromní, že jsme chtěli dvě kila. Chci říct, že v sobě máme plachost před cizinou. Ovšem mladí tyhle komplexy rychle ztratí a my starší už nějak dožijeme.

Jaké očekáváte poměry? Nemáte jako někteří lidé trochu strach?

Demokracie je nedokonalá, stejně jako nelze přírodě vyčítat, když někdy pýr zaroste šlechtěnou rostlinu, pokud se o ni nestaráte a netrháte plevel. Demokracie ale nejvíce připomíná právě přírodu, nic krásnějšího člověk okolo sebe nenajde.

Mluvíme-li o přírodě, vy sám jste se pohyboval mezi jejími ochránci.

Jeden můj kamarád z mládí si kdysi všiml, že jsou na Slovensku různě po kraji a po horách roztroušené staré drevenice, dřevěné chaloupky, které původní obyvatelé opustili, aby sešli dolů z hor a usadili se ve vesnicích a městech. Bylo to takové nepsané hnutí, každý jsme si nějakou drevenici koupil a udržoval a navzájem jsme se navštěvovali.

Považujete se za ekologa?

Začínám pociťovat, že životní prostředí se brzy stane mnohem závažnějším problémem než ekonomika nebo politika. Zvykli jsme si tak zatěžovat Zemi, že se nám najednou rozpadá pod rukama a my si přitom nechceme všímat varování ekologů, kteří už dlouho mluví velmi jasně. Tváříme se, že je stále důležitější nějaký sprej či výrobek pro vlastní pohodlí. Zatím bychom se měli začít uskromňovat, žít odpovědněji a myslet na budoucnost. Jsem přesvědčen, že to neznamená nějaké neštěstí, jak se lidé obávají, ale právě naopak. Ostatně jaké štěstí nám mohou přinést domácnosti plné zaprášených zbytečností?

A jak se vy vzdáváte pohodlí a jak vy žijete skromněji?

Skromnost může být i pohodlná. Čím méně máte hrnců, tím méně myjete nádobí. Přiznám se, že si vystačím i s jedním. (smích)

Na filmovém festivalu v Karlových Varech se v hlavní soutěžní sekci promítá váš první hraný snímek Kruté radosti. Ve filmu jste kdysi v mládí začínal jako herec, teď po letech jste se stal režisérem. Jak k tomu došlo?

Dostal jsem nabídku a přijal ji. A velmi sebekriticky jsem zhodnotil své filmařské zkušenosti, proto jsem se raději obklopil zkušenými spolupracovníky. Věděl jsem, že sám mohu přispět tím, že velmi dobře znám ústřední situaci filmu - opětovné setkání dcery s otcem. Dále si troufám říct, že se umím dorozumět s herci, ale s rozzáběrováním a dalšími věcmi mi pomohli kameraman Jan Malíř, architekt Peter Čanecký, střihač Alois Fišárek, kostýmní výtvarnice Mona Hafsahl i další lidi. Debutantů ve filmu však bylo také dost - scenáristka Scarlet Canakyová, hudebnice Lubka Čekovská...

Jak ten film přijala vaše dcera - herečka Dorota Nvotová?

Nejdříve jsme koketovali s tím, že by v tom filmu i hrála, ocitla se v nejužším výběru. Ale na roli se jednoznačně ukazovala jiná, Táňa Pauhofová, proto jsem musel v rámci rodiny sáhnout k poměrně nepříjemnému rozhodnutí. Naštěstí se Dorotka i Táňa spolu sešly i v posledním kole výběru na český film Děvčátko, kde vyhrála zase Dorotka. Takže obě dostaly roli a byly nakonec spokojené.

Co je pro vás v příběhu znovunalezení otce a dcery silné?

Po takové odluce, kdy mladý člověk vyrůstá, aniž se setkává se svým otcem, je přirozené, že mezi nimi stojí určitá bariéra výčitek, hořkostí, nezhojených jizev. A je překvapivé, že když dojde náhodou k jejímu prolomení a ke sblížení - u Dorotky to bylo na její výzvu -, začíná vztah úplně znovu, jako by předtím nic nebylo a na výčitky není čas. Jako by se staršímu otci rovnou narodila šestnáctiletá dcera a on se učí nové situaci.

Kruté radosti řadí kritici k tradici slovenského poetického filmu. Je to pro vás čest?

Přiznám se, že jsem při natáčení na nic takového nemyslel. Měli jsme určitou inspiraci ve Vančurově Rozmarném létě, protože děj filmu spadá do stejného období, do třicátých let minulého století. A potom je tam scéna se Židovkou v obchodě, tak nešlo nevzpomenout na Kadárův a Klosův Obchod na korze, v momentě, kdy mladí jedou na kole, nešlo necitovat Ružové sny ... Ta doba nás nejdříve strašila, báli jsme se, aby nás nepřeválcovala. Ale postupně jsme se naučili vnímat jako výhodu, že se nemusíme zaobírat postavami ze současného pohledu. Nemusíme vysvětlovat, jak a z čeho žijí, jak se vypořádávají s agresivitou tohoto světa. A mohly se tak do popředí dostat lidské vztahy. V čistší podobě. Mou ambicí bylo natočit úplně normální film, který se snaží vypovídat nějaký lidský příběh, jaký začíná, ale nekončí... Pokračuje, neboť není uzavřen žádnou apokalypsou. Nedávno jsem viděl jeden eskymácký film, který se celý odehrával na bílých pláních a uvnitř iglú. Jak jsem jim záviděl. Oni se mohli úplně vykašlat na komplikovanosti reálií a příběhu a soustředili se jen na kresbu lidských vztahů. Jako někde pod mikroskopem. 

Co znamená název Kruté radosti ? Jako by to byla ozvěna onoho zmiňovaného Hanákova filmu Tichá radosť ...

Ten název říká, že k určité radosti se dospívá i bolestí, že radost nespočívá jen v tom, že vyhledáváme požitky, jak jsme obyčejně zvyklí. Že ta pravá, opravdová radost přichází až s trpělivostí a překonáním bolesti. A stejně tak i radost pro jednoho může být bolestí pro druhého. Tak to i v té přírodě a mezi lidmi bývá, jak se navzájem sebe dotýkáme a snažíme se spolu žít. Ve filmu jsou tři přátelé, kteří myslí na jednu ženu. Jeden z nich má větší úspěch než ti zbylí dva, které to bolí. Musejí se konfrontovat se svým přátelstvím i sokovstvím. Takovým situacím se v životě nelze vyhnout.