Urbanovo psaní je - ostatně jak je u něj zvykem - od prvních stránek vzácně samozřejmé: vystavět příběh, respektive dramatizovat a gradovat jej k rázné nebo překvapující pointě mu nečiní nejmenší problém. Pomáhá si k tomu především zaměřením na vnějškovost, kterou nadřazuje složité stavbě psychologického pozadí, resp. hledání všech motivačních klíčů.

Soustředěně rozvíjí dějovou linku, do níž rafinovaně vkládá takřka filmově přesné a silně evokační popisy jednotlivých scén - a to jak konkrétních míst v centru své oblíbené staré Prahy, o nichž mluví stroze, "kubisticky", tak modelových výjevů z venkovské krajiny, kde se jeho popis stává lyrickým.

Řemeslná zručnost je ale sotva polovinou spisovatelova zdaru; Urban i na čtenáře těchto textů políčil četná další lákadla. Prvním z nich je neustávající napětí mezi užíváním prvků a postupů vysoké literatury, tedy především četné symboliky a mnohých analogií, ale i citací, autocitací, parafrází a mystifikací, a literatury pokleslé nebo populární - v Mrtvých holkách se střídají fasety hororové, erotické, detektivní i mysteriózní. K tomu spisovatel ve svých textech trousí indicie, podle nichž lze usuzovat na podobnost hlavních postav jednotlivých povídek se samotným autorem.

Ale pozor! Jakmile nabudeme dojmu, že jsme na stopě, přetne nám Urban cestu další svojí vděčnou a zdatně užívanou zbraní - ironií. A o čem vyprávějí Mrtvý holky?

Banálně řečeno o různých podobách vztahu muže a ženy, a to v různých životních fázích a v různém sociálním postavení: zbohatlý estét si koupí prostitutku jako objekt pro svůj body-art, jinde mladého manažera svede jeho nadřízená, v dalších povídkách tuctová studentka dobývá srdce arogantního spisovatele, bystrý student zpovídá matku tří dětí, muž přihlíží rituálním kejklům dvou dospívajících dívek, dávní milenci se znovu setkávají, zatímco nynější milenci zápasí s krizí svého vztahu...

Vlasy a nůžky

Přesněji řečeno Mrtvý holky vyprávějí o vztahu muže k ženě, protože Urbanovi hrdinové, byť hovoří z odstupu třetí osoby, chtějí druhé pohlaví na prvním místě ovládnout a manipulovat s ním. Jejich těly sice cloumá touha, ale zároveň nad jejich hlavami visí bič morálky - a protože svár dionýského a apollonského principu rozřešit nedokážou, má jejich erotismus tragickou příchuť.

Kolikrát se v Urbanových povídkách láska objevuje v doteku s bolestí a se smrtí. A jak symbolické jsou v tomto ohledu dva opakovaně se zjevující fetiše: hříva dívčích vlasů, coby esence smyslnosti, a dvě rozevřené chladné čepele nůžek.

Vyprávět na kost

Ale čím jiným je spojení lásky a smrti než Urbanovým oblíbeným a často variovaným archetypem?

Archetypem sugestivně převedeným do aktuálního postmoderního rámce, a to za pomoci žánru, který nedovoluje nadbytečný rozmach jako autorovy předchozí romány z kostelnického prostředí - naopak nutí jej vyprávět "na kost".

Někdy možná až v přílišné zkratce a motivické marnotratnosti, přesto však pokaždé dechberoucím stylem. Tak dechberoucím, že by to jistě i mrtvý holky probudilo k životu.

Miloš Urban: Mrtvý holky

Ilustrace Pavel Růt. Argo, Praha 2007, 208 stran, náklad a prodejní cena neuvedeny.