Článek
"Nemohu si stěžovat, ale můj herecký život, to byla vždycky na začátku nedůvěra," řekl s úsměvem herec a zavzpomínal: "Už když jsem se hlásil na hereckou školu, byl jsem mezi i jánošíkovskými typy urostlých mladých mužů nemožný. Bylo mi ale sedmnáct let, mohl jsem teoreticky vyrůst, a tak když se mě zeptali, jak velký je můj otec, patnáct centimetrů jsem mu přidal. Nevyrostl jsem. A ještě po letech, když mě seznámili se scenáristou Vesničky Zdeňkem Svěrákem.
Nedůvěra od Svěráka
"I on se s tou mně dobře známou nedůvěrou v očích na mě zadíval a řekl: Jo, já jsem slyšel, že to máte hrát. Co se dá dělat, Jirka říkal, že máte dobré srdce, tak snad... O to hezčí pak ale vždy bylo pozorovat, jak se ta nedůvěra rozplývá," dodal Labuda a zavzpomínal na atmosféru natáčení Vesničky, která mu v postavě řidiče Pávka přinesla jednu z nejkrásnějších filmových rolí.
Mezi hosty Febiofestu byl i gruzínský režisér Otar Ioseliani, který převzal cenu Kristián za dlouholetý přínos světové kinematografii. Režisér, jehož filmy byly v Sovětském svazu zakázány, takže koncem 70. let vycestoval legálně do Francie, kde působí dodnes, je mimo jiné laureátem Stříbrného medvěda Berlinale 2002 za film Ráno v Benátkách. Nemá ale rád, když se o "sovětské" části jeho života mluví jako o těžké minulosti.
Traviatta od Ioselianiho
"Gruzie nebyla Moskva, je od ní dost daleko, a čím byl člověk dál, tím víc mohl pracovat po svém," řekl a dodal: "Ostatně když jsem přijel do Francie, nabídli mi, abych dělal Traviattu, a já jsem řekl, že proto jsem nepřijel, Verdiho operu bych mohl točit i doma. A když jsem řekl, co bych chtěl točit, jen zalomili rukama.
"Ne, zase další, kdo chce točit autorské filmy! Ty totiž nevydělávají moc peněz, diváci raději chodí na hollywoodské trháky. To je ale paradoxně dobré, protože ve Francii se jedenáct procent z tržeb vrací do podpory francouzské filmové tvorby," vysvětlil režisér, známý právě tím, že celý život točí důsledně autorské filmy.