Článek
O to více lze ale ocenit jeho dramaturgii, která odvážně vozí filmy a filmařské cykly, na které si ostatní filmové akce u nás netroufnou. Například retrospektiva Maďara Bélly Tarra, která nabízí od neděle i sedmi a půl hodinové Satanské tango, je unikátní. Vždyť Tarr je na západě u kulturní veřejnosti považován za největší ikonu kinematografie našeho regionu a přízračného zobrazení rozpadu post-socialistické společnosti. A u nás skoro neznámý...
Ani jeden ze čtyř filmů Bruno Dumonta, které on v sobotu na Febiofestu uvede, se zatím neodvážila uvést Česká televize. A přesto poslední Flandry jsou ceněné za to, jak živočišně i syrově vypovídají o základních věcech člověka - ale na naši ČT jsou asi příliš plné sexu...
Snímek Umíněné mraky kultovního festivalového autora fantaskního minimalismu Tsai Ming Liang byly před dvěma lety českými publicisty vysmívány v Karlových Varech. Dramaturgie Febiofestu přesto uvádí jeho nový mimořádný snímek Kruhy pod očima, stejně jako obtížný thajský film Světlo století, na nějž se loni na MFF Toronto stály i fronty. Autor Apichatpong Weerasethakul v něm velmi zašifrovaně a nesnadně vypráví o svých rodičích.
O krok pozadu
Na druhou stranu Febiofest uvádí leckdy filmy dost "opožděně". Například od Belgičana Joachima Lafosse promítne starší snímek To, co mě činí šťastným, ačkoliv ten letos na MFF Rotterdam už představil mimořádné drama rozpadlé rodiny Soukromé vlastnictví (Nue propriété). Snímek Carlose Reygadase Japonsko (2002) u nás běžel už několikrát, zatímco jeho Bitva o nebesa (Batalla en el cielo, 2005) jen jednou.
Febiofest sice nepříliš originálně rozvíjí téma multikulturního setkávání filmů z celého světa, čímž se naoko zaštiťuje - ale zaslouží uznání za odvahu i výběr náročných filmových skvostů.