Proč znovu vydáváte alba Hodiny duchů a Poesie z přelomu 80. a 90. let?

S tou ideou přišli na Supraphonu. Asi je k tomu vedla skutečnost, že to jsou dobré desky, které by měly být na trhu, ale nebyly.

Ztotožňujete se s jejich podobou dodnes?

Naprosto, i když by se na nich určitě nějaká piha našla. Když ale máte dítě s pihou, které máte rádi, je vám to jedno. Já měl tu výhodu, že mi první deska vyšla až po sedmnácti letech vystupování, v době poměrné zralosti. Toto i následující alba jsem stavěl a vymýšlel tak, abych se k nim mohl hlásit i po čase. Tak se teď k nim hlásím...

Hodina duchů (1989) je elektronická až experimentální. Byla pro vaši tvorbu charakteristická?

Když vyšla, byla charakteristická. S Danem Fikejzem, se kterým jsem ji nahrával, jsme už dva roky vystupovali, natočili jsme demokazetu, na kterou napsal recenzi do tehdy oficiálních novin Gramorevue František Horáček, a já ji podomácku nahrával a posílal všem, kteří si o to řekli. Na tom jsme mohli stavět. Fikejz vymyslel hudební a aranžérskou koncepci i koncepci "přátelství mezi nástroji a muzikanty". Točili jsme ve Smetanově divadle, kde bylo tehdy skvěle vybavené studio.

Dan Fikejz byl u nás trochu nedoceněnou personou.

S tím souhlasím. Nebyl to módní aranžér, pracoval nadčasově. Pamatuji si, jak říkal: "Tahle basová linka se už takhle deset let nehraje, ale za deset let to bude jedno." V písničkách dokázal "vypíchnout" přesně to, co potřebovaly. Šel po smyslu věci, jeho aranžmá vycházela z hloubky textu. Mám dojem, že dnes pracuje víc ve Švédsku než u nás, zřejmě mu tam víc rozumějí a umějí ho ocenit.

Na desce Poesie (1994) jsou zpracované verše Biebla, Halase, Gellnera a dalších. Podle čeho jste je vybíral?

Hledal jsem básně, které bych mohl přednášet sám za sebe, když už jsem je neuměl napsat. Když jsem při výběru narazil na slovo, které by mi nikdo nevěřil, tak jsem tu báseň nezhudebňoval. Nemusel jsem se ale bát - měl jsem k dispozici celou českou literaturu, od Dalimilovy kroniky po Magora Jirouse.

Stojíte v čele tzv. Osamělých písničkářů. Proč tato aktivita loni vznikla?

Lidé, kteří se k Osamělým písničkářům hlásí, jsou si blízcí určitou poctivostí a vztahem k žánru písničky. Ten je momentálně ve velké defenzívě, protože se ho hudební průmysl zmocnil velmi neomaleným způsobem a dělá z písniček zboží, které zabalí a prodá na nějakém nosiči. Cílem je jen a jen vydělávat.

Já doufám, že hudební průmysl jednou zanikne a přijde doba, kdy si lidé budou zase chtít normálně zpívat. Osamělí písničkáři jsou lidé, kteří dokážou zpívat navzdory a bez závislosti na hudebnímu průmyslu. Chcete-li hesla, tak prosím: Písnička není zboží, písnička není hluk, písnička není reklama na to, abyste si koupili desku, písnička je tradiční umělecký žánr.

Kdy vyjde vaše nová řadová deska?

V září ji začnu natáčet. Bude se jmenovat Muži jsou křehcí. Bude to taková mužská odpověď na mou loňskou desku Dívčí válka, dvacet dva písniček o nás mužích, o tom, že na tom nejsme nejlépe.

Jak to myslíte?

Často o sobě máme podivnou představu. Jsme přesvědčeni, že jsme borci, kteří ovládají svět, ale ono to tak není. Feministky mají v mnohém pravdu. Prosazují ji ale často způsobem, který je pro nás neakceptovatelný, jsou plné ideologie. Já chci jen vyprávět příběhy o tom, jak jsme křehcí, máme spoustu problémů a mindráků. Pak se uvidí...