Článek
Jak se stalo, že vás zaujaly příběhy i z druhé strany železné opony?
Patřím mezi poslední v Británii, co zažili povinnou vojenskou službu. Když jsem v padesátých letech narukoval, učil jsem se u Královské britské armády ruštinu, abych potom mohl poslouchat Rusy. Byl jsem takzvaně jedním z nižších špiónů. Později jsem všechno, tedy až na abecedu, zapomněl, ale myslím si, že můj zájem o země z východního bloku pochází odtud.
Poté jsem začal pracovat pro britskou televizi. Bylo frustrující, že jsme přinášeli zpravodajství z východu, aniž bychom tam kdy jeli a něco natočili. Bylo tedy logické, když jsem se dostal k natáčení "dramadoc", že jsme dramatizovali i příběhy zpoza Železné opony.
Na české publikum působí komicky, když slyší Brežněva mluvit anglicky.
Nezapomínejte, že šlo původně o filmy pro britskou televizi. Dokonce je vysílali v hlavním čase na komerčním programu - to už si dneska lze těžko představit. Snažili jsme se držet faktů a dokumentu vtisknout dramatičnost. Měli jsme velmi dobré informace, často propašované autentické nahrávky i báječné svědky - v případě pražského jara pamětníka Zdeňka Mlynáře. Ale nemohli jsme samozřejmě natáčet v Praze ani v Moskvě.
Jak jste se sám v roce 1968 díval na pražské jaro a pokus o socialismus s lidskou tváři?
Pro ty, kdo vzdáleně sledovali tehdejší dění, to bylo působivé. Sdíleli jsme vaše naděje, ale nikdo moc nevěřil, že by vás Sověti nechali na pokoji. Na to byla Brežněvova linie moc tvrdá. Ovšem i poté, co nastala sovětská okupace, vzbuzovalo pražské jaro mnoho sympatií, vždyť šlo o střední cestu mezi tuhým totalitním režimem sovětského typu a kapitalismem Západu.
Dnes si ale říkám, že stejně jako socialismus s lidskou tváří nemohl existovat uvnitř ruského impéria, nepřežil by o mnoho déle ani v kontextu světa zemí volného obchodu. Nejspíše byste se neudrželi. Nakonec to, co se dělo u vás, ale velmi dobře zapadalo do nálady té doby, do všech nadějí a iluzí květinové revoluce nebo pařížského máje.
Promítl jste invazi někdy představitelům pražského jara?
Hned po sametové revoluci nám zavolal sám Dubček. Část filmu viděl už za normalizace na rakouské televizi. Pozval nás do Prahy, abychom mu film promítli v jeho kanceláři. Mimochodem celé jsme to snímali, a vznikl tak zajímavý záznam.
Dramatizace má také své nebezpečí.
Samozřejmě dnes vidíte na internetu, ve zprávách, v televizi, jak tahle metoda stírá v digitální éře hranice mezi pravdou a virtuální lží. Takový Stalin by byl nadšený, co lze všechno udělat s fotografiemi ve photoshopu nebo s filmovým záznamem v počítači. Jak efektivně lze upravovat, retušovat, mystifikovat. Před dokumentaristy tak stojí nové úkoly.