Williamsovy hry plné výjimečných lidských osudů a dramatických příběhů znamenají téměř vždy spolehlivý divácký titul a pro soubor setkání s bohatě strukturovanými dramatickými postavami. Proč ale Národní divadlo sáhlo právě po této hře a svěřilo ji režisérce, jíž zřejmě není Williamsova poetika blízká, zůstává po premiéře nezodpovězenou otázkou.

Sladké ptáče mládí pochází z vrcholu Williamsovy tvorby, v roce 1959 má autor za sebou již Tramvaj do stanice touha, Tetovanou růži, Sestup Orfeův i Kočku na rozpálené plechové střeše, jejichž kvalit nicméně Sladké ptáče mládí nedosahuje. Williams v něm splétá dva příběhy - na jedné straně sestup herečky Alexandry del Lago z filmového nebe, kompenzovaný drogami a sexem s gigolem a špatným hercem Chancem Waynem, jenž se po jejích stárnoucích zádech chce vyšplhat na výsluní slávy.

Dojde i na lásku

Na druhé straně návrat do Chanceova rodného města oživuje příběh jeho milostného vzplanutí k dceři místního finančního bosse a vlivného politika Thomase Finleye. Obě story se protínají v osobě Chanceho Wayna, dalšího z williamsovských štvanců, jejichž existence vnáší neklid do poměrů pokryteckého měšťanského společenství.

Hrdinou hry o nemožnosti návratu k neposkvrněnosti mládí je ale také sex, klamavě spásonosný, očistný i ničivý, který je třeba jednou provždy vymýtit. Hra končí kastrací Wayna, jež se z aktu pomsty mění v dobrovolně přijatý úděl a vykoupení.

To vše ale v inscenaci Lucie Bělohradské pouze vzdáleně tušíme.

V nenápadité scénografické i kostýmní ambaláži se odehrává nudný a předvídatelný příběh bez tématu, snižující Williamsovu hru na úroveň 101. dílu jižanské telenovely. Sladké ptáče mládí stojí a padá s výkony herců v rolích Chancea a Alexandry del Lago alias Princezny Kosmonopolis (ve filmové verzi z roku 1962 je ztvárnili Paul Newman a Geraldina Pageová).

Michal Slaný ale bohužel zůstal Waynovi dlužen téměř vše, jeho nevýrazný herecký výkon nejenže diváky nepřesvědčil o charismatu williamsovského mučedníka, ale zkomplikoval situaci i Taťjaně Medvecké, jejíž hrdinka bez rovnocenného partnera zůstává jen brilantním sólem a tam, kde nenalézá oporu v partnerovi, upadá i ona do hereckých klišé (opilecká scéna v baru).

Přesto je její Princezna Kosmonopolis velkým, i když jediným zážitkem večera. Medvecké patří cele vstupní scéna hry. Nenechává diváky na pochybách, že hraje herečku - Princezna předvádí své tělo (mimochodem v obdivuhodné kondici!) i emoce hollywoodsky okázalými gesty, je panovačná, krutá, cynická, o hereckém světě mluví se sžíravou sebeironií.

Medvecká otvírá ve Williamsově textu prostor sarkastickému humoru, za nímž ale zejí temné propasti.

Ze zalykavého smíchu se střihem propadá do vteřinové smrti. Přesto má její Princezna sílu zvednout se z popela spáleniště a jako Fénix vzlétnout k novému, zjevně už poslednímu letu. Chancea zanechává stočeného v prenatální poloze na válendě, odkud hodlal startovat ke slávě a kde nyní odevzdaně čeká na své vykleštění. Michal Syrový není bohužel ani tragický, ani zábavný, ani uvěřitelný. Jeho Chance je jen floutek, od počátku odsouzený k porážce, čímž se výpověď hry citelně ochuzuje.

Mnoho pozitivního se nedá říci ani o ostatních postavách, z nichž zbyly jen letmé obrysy williamsovských hrdinů - tatíkovský Finley (Václav Postránecký), Tom Finley junior (Jan Dolanský), jemuž na dojmu nebezpečnosti nepřidá ani oblečení do černé kůže, teenagersky hysterická Heavenly (Kateřina Winterová) či nevýrazný George Scudder (David Matásek). Režisérka využívá stereotypně projekci tříštících se vln a větru rvoucího listy palem. Ten vichr ale měl rvát na kusy spíše duše Williamsových hrdinů.

Tennessee Williams: Sladké ptáče mládí

Překlad Pavel Dominik, režie Lucie Bělohradská, scéna Ondřej Nekvasil, kostýmy Katarína Hollá, hudba Vratislav Šrámek, dramaturgie Jan Hančil. Premiéra 8. 3. 2007 ve Stavovském divadle.