Světlana Gannuškinová: Boj za lidská práva je bojem za to, být člověkem

Nechápu je jako ocenění, ale jako dar osudu, jako dar od přátel. Je to ocenění naší dlouhodobé práce. Velmi si tohoto daru vážím, protože je od organizace, která s námi úzce spolupracuje a která vždy stála za námi při práci v terénu.

Je to velmi problematická a vyčerpávající práce především proto, že musím neustále přemýšlet nad tím, kde budu brát finance na projekty. S úsměvem si říkám, že mi to osud vrátil za to, že jsem se celý život nezajímala o peníze. Ty byly pro mě vždycky nepodstatnou věcí. Je to jeden z principů mého života, že žiju z toho, co mám. Což je také dobrý a spolehlivý přístup, jak si zachovat nervový systém v plném zdraví.

Teď jsem ale stále v napětí z toho, kde seženu prostředky na fungování výboru pro společenskou spolupráci v padesáti sedmi místech, v nichž nabízíme právní pomoc, a peníze lidem, kteří o pomoc zažádají. Velké rozhořčení ve mě vyvolává odklon Ruska od demokratických principů, který je stále zřetelnější. Občas ztrácíme naději, jak to bude dál. Na druhou stranu, naše práce dává i jistou naději, že v naší zemi budeme normálně, svobodně žít. Kdybychom totiž neměli možnost pomáhat, pak by se každému z nás žilo ještě mnohem hůř. Boj za lidská práva je bojem za to, být člověkem, i za plnohodnotný život. Je to potřeba každého z nás.

Nejen v Rusku. Neexistuje místo na Zemi, ve kterém by kompletně fungovala všechna lidská práva. Některé státy jsou slavné právě důrazem na demokracii, ale i tak v nich dochází k narušování lidských práv. Třeba USA či významné evropské země odmítají běžence - imigranty, kteří evidentně nemohou zůstat ve své zemi. A tyhle demokratické mocnosti je stejně vyhostí, i když by měly možnost udělit jim politický azyl. Není žádný zákon, který by je k tomu nutil. Přesto by se měly k těmto lidem minimálně chovat podle zákonů a s jakousi základní lidskou úctou.

Jsou tady i další otázky. Narušují Spojené státy americké právo na život tím, že vedou válku v Iráku? Když přitom vycházejí z poměrně naivní představy, že když se zbaví Saddáma Husajna, všichni Iráčané najednou během dne změní přesvědčení, své dlouholeté tradice a obrátí se úplně jiným směrem...?! A co se týká Ruska, myslím si, že nemá dlouhodobou tradici obrany a ochrany lidských práv.

Rusko - to bylo impérium. A vždycky se zájmy impéria stavěly nad zájmy obyčejného člověka. Potom přišel Sovětský svaz, totalitární stát, který stejně jako v imperiální tradici na první místo kladl důraz na zájmy Sovětského svazu jako celku a zájem o člověka byl někde na dvacátém až třicátém místě. Pak se SSSR rozpadl, lidé žili několik let s nadějí, že se k nim stát konečně otočí tváří, protože nastoupila demokracie. Doufali, že si konečně tato demokracie začne všímat člověka fyzického a začne bránit jeho zájmy. Což také zdůrazňovali tzv. mladí demokraté.

Stav byl takový, že se lidé naopak stali ještě méně důležitými. Velmi rychle se zkrátily sociální jistoty, které byly za Sovětského svazu. Když významným mladým demokratům říkali, že reformy je možné provádět pouze v prostředí sociální podpory nebo částečného sociálního zabezpečení, a pokud ne a reformy budou příliš kruté, tak všichni důchodci umřou, slyšel můj kolega z úst jednoho mladého demokrata-politika toto: No, tak ať umřou. Alespoň nám v zemi zůstanou jen mladí, energičtí lidé.

A právě tito mladí, energičtí lidé provedli absolutně barbarskou privatizaci. Získali kolosální kusy průmyslu, jenže obrovská masa lidí nedostala nic. A mnoho z dobytých kusů státu začali využívat k vlastním cílům. Vůbec ne proto, aby se zlepšoval celostátní průmysl. Tímto způsobem byly hodnoty demokracie a lidských práv diskreditovány. Nikdo jim nevěřil. A potom se v téhle džungli objevili další predátoři.

V Rusku se říká, že lidská práva chrání přece prokuratura a stát a ne nějaké organizace. Vedle občanských společností tak vznikla i státní organizace, která dnes šíří lživé informace. Myšlení našich státních představitelů probíhá jedním přesným směrem, který má na svědomí především Vladimir Vladimirovič Putin. Představují si svět jako jasnou hierarchickou strukturu, ve které má každý své přesně vymezené místo. Do tohoto modelu si Putin dosazuje i občanskou společnost. On ji podporuje, ale musí být přesně na svém místě a v určitém bodu hierarchie.

Proto také vznikla společná duma, státní orgán, do kterého dvaačtyřicet členů navrhla prezidentská administrativa. Tito lidé pak dále doporučovali další členy, zbylé dvě třetiny. Vznikl pro ně také speciální zákon. Nejsem proti, aby něco takového existovalo.

Prezidentská administrace má naprosté právo založit takovýto orgán a požadovat po něm fungování. Jenže pro toto shromáždění by měly platit úplně stejné zákony, jako pro všechny ostatní členské organizace, a ne pro ně vytvářet zákony nové a stavět tak tento orgán nad občanské organizace. I v tom je jasně vidět tvorba hierarchie, že pod určitým ministerstvem je určitý poradní orgán, a pak se hierarchie dál větví na občanské společnosti. A to pro ně znamená smrt, to je konec. V tomto se nedá fungovat.

Kromě toho se lidskými právy začala zabývat ruská pravoslavná církev, kterou v poslední době velmi silně podporuje stát. My s některými spolky, které se pomoci potřebným a ochraně lidských práv zabývají desítky let, také spolupracujeme. Ale nedávno byl sabor, což je setkání nejvyšších představitelů pravoslavné církve, a na něm vyšlo prohlášení o lidských právech a o jejich ochraně. Celé je to postaveno na negaci toho, co děláme my jako ochránci lidských práv. Prohlášení na nás zapůsobilo asi takto: Vykliďte pole, my zabereme vaše místo!

Jenže celé hřiště je natolik obrovské, že každý z hráčů tam může najít kus pro sebe. Není jediný důvod, proč by jeden druhého měl vyhánět. Vždyť to postihuje celou podstatu společenského pole, že každý dělá tu práci, kterou považuje za důležitou a užitečnou. Organizací na ochranu lidských práv je u nás spousta: Memorial, Moskevsko-helsinská skupina nebo Hnutí za lidská práva.

My ale spolupracujeme, nesnažíme se jeden druhého vytěsňovat za hranice. Napadlo mě možná veselé srovnání, co jsou občanské organizace. Vždyť ony vyrůstají spontánně ze země jako hřiby na nejrůznějších místech. Naproti tomu se stát snaží o to, aby všechny hřiby rostly na jedné zahrádce a občas by je někdo zaléval vodou. O všech ostatních se mluví jako o podřadných, špatných a jedovatých hřibech.

Odpovím na to jedním smutným příkladem. Po Velké říjnové revoluci vypukl v Povolží obrovský hladomor, umřelo několik miliónů lidí. Nějakou dobu tam měli přístup angličtí misionáři, kteří ze skromných zásob vařili polévku a rozdávali lidem chleba. Nikdo z nich neagitoval proti komunistům nebo sovětské moci, nezajímali se o politiku a už vůbec se nevěnovali špionáži. Ale už jen tím, že se v oblasti nacházeli, se stavěli do opozice ke státu, který nebyl schopen vyřešit tak závažný a obrovský problém. Tím, že na tom místě byli, vytvářeli opozici dobra a zla.

Tato situace se může kdykoli opakovat. Když státní moc nesplňuje své povinnosti a najednou se objeví někdo, kdo v oblasti dělá něco pozitivního, tak pouze na základě své existence vytváří opozici dobra a zla. Od prezidenta jsme slyšeli, že naše společnost ještě nedozrála a nedospěla. S ohledem na svůj věk jsem si říkala, a kdy stihnul dozrát a dospět on?! Protože jestli naše společnost nedozrála a nedospěla, tak podle mého názoru ani on nedozrál a nedospěl.

Bohužel je možné říci, že tato vražda zrcadlí stav věcí v Rusku. Neustále se někdo ptá, jestli nás někdo pronásleduje, jestli nás vodí na výslechy, jestli se o nás naše FSB (Ruská tajná služba - pozn. red.) zajímá. Jak ale vidíte, všechno se teď v Rusku dělá mnohem rychleji a krutěji.

Před odjezdem do Česka mě Dmitrij Muratov, šéfredaktor novin Novaja gazeta, kde pracovala, ubezpečil, že skupina, která má vyšetřit její vraždu, pracuje velmi schopně a rychle. Dnešní ruský stát nedokáže ocenit hlas nezávislého novináře, který vládním strukturám říká čistou pravdu. Ve skutečnosti je to pro lid velmi potřebné, stejně jako pro státní moc, nevyjímaje Vladimira Vladimiroviče Putina.

Reakce společnosti na tento čin byla bouřlivá, spousta lidí přišla na demonstraci. Přesto bychom byli raději, kdyby jich přišlo víc, hlavně mladých. Důležité je, jak na vraždu Politkovské zareagovaly nejvyšší státní špičky, a hlavně prezident Putin. Dlouho se k tomu nevyjadřoval, až do chvíle, kdy mu na konferenci v Německu někdo přímo položil tuto otázku. Řekl, že škoda, kterou ruskému státu přinesla smrt Politkovské, je mnohem větší, než škoda, kterou ona přinášela Rusku svými články. Z toho vyplývá, že články Politkovské přinášely státu jen něco špatného a že stát jimi poškozovala.

Další vyjádření se týkalo toho, že by byl rád, aby světové publikum vědělo, že Politkovská neměla téměř žádný vliv na politiku ve své zemi. Což je naprostá lež. Znali ji všichni Čečenci, nejenom ochránci lidských práv, ale i celá ruská inteligence ji znala. Když jsme potřebovali, aby se něco dostalo rychle ven, zavolali jsme Anně a ona to všechno zařídila. A samozřejmě ve světovém publiku byl její hlas také slyšet, protože se překládaly všechny její knihy, ona sama dlouho žila v Americe. Na základě Putinových prohlášení se předseda Centra na ochranu lidských práv Oleg Orlov na protest vzdal svého postu. Ale já jsem zůstala.