Za soubor nápojového skla Vicenza jste kromě loňské Národní ceny za design 2006 získal letos další ocenění. Čím to, že má tak obrovský úspěch?

Tento nápojový soubor není podle mě výjimečný, je ale tvarově kultivovaný a oslovuje jak "normální" lidi, tak odborníky, ať už doma nebo v cizině. Je vyrobený automatickou, strojní výrobou, která je velmi efektivní. Podstatným důvodem úspěchu je také to, že sklo je běžně k dostání na trhu a není drahé. Krabice šesti sklenic stojí asi tři stovky.

Poslední dobou se přikláníte víc k velkosériové výrobě. Je vám bližší?

Dřív jsem dělal originály, malosériové objekty. Čím jsem starší, tím víc tíhnu k opakované výrobě, protože ta má mnohem větší dopad. Autorský objekt si kupuje malá vrstva lidí a podle mě je důležité, aby náš průmysl vyráběl věci, které jsou esteticky kultivované a dokonale funkční. Tím nechci říct, že se takové nevyrábějí, ale není jich mnoho. U nás je design často spojovaný s exkluzivitou, musí to být něco a musí to být drahé - pak všichni pokyvují hlavou, že je to to pravé.

Touto cestou jít nechci, je snobská a štve mě. Proto jsem začal navrhovat strojové sklo, i když je to obtížná práce. Navrhnout totiž předmět pro ruční výrobu není absolutně problém, je to otázka invence designéra a šikovnosti party sklářů. Automatická strojní výroba je úplně něco jiného, má četná technologická omezení. Komplikovaný tvar není stroj schopen udělat, a když je tvar hraniční, vzniká spousta zmetků, což je zase neefektivní.

Kdysi jste řekl, že vysoká cena ještě neznamená kvalitní design. Co tedy ano a jak se pozná?

To je záludná otázka, neexistuje žádný předpis. Když si člověk něco vybírá, má svoje hodnotící kritéria. Jednak vizuální - musí ho předmět zaujmout, konvenovat jeho představě o funkci a kráse. Ale představa krásy je u každého jiná. Výrobce samozřejmě chce, aby výrobek upoutal co nejvíc lidí. A to je pro designéra obtížný úkol.

Složitost designu je právě v tom, aby předměty na jedné straně vizuálně zaujaly, na druhé straně dobře fungovaly a byly tvarově kultivované. Měly by být efektivně vyrobeny z materiálů, které neškodí lidem ani životnímu prostředí. Neměly by být také příliš módní, to nikdo už za dva roky nechce, což je u výroby velký přepych. Inflace módních tvarů je obrovská, navíc u různých výrobců je i cílená. Chtějí, aby výrobek zastaral...

Velký ohlas vzbudila vaše podzimní výstava SUBJECTIVE x OBJECTIVE v Praze, v níž sledujete vztah subjektivního přístupu autora s objektivními potřebami spotřebitelů...

Část výstavy, která je až do 16. března otevřena ve vídeňském Looshausu tvořily věci, které jsem dělal vyloženě jako originální objekty, dále to byly návrhy pro průmyslovou výrobu. Jak vypadají tyto objekty v limitovaných sériích je naprosto moje subjektivní věc. Při navrhování pro výrobu to však pouze moje věc není. Jsem konfrontován s realitou, s objektivními hledisky výroby a funkce. Vím, že pro opakovanou výrobu nemá smysl navrhnout agresivní nebo avantgardní tvar jenom proto, že se to líbí mně anebo stovce dalších. To je prostě mimo...

Další jsou morální hlediska. Člověk by neměl plýtvat surovinami. Jsme děsně spotřební a s touto narůstající tendencí si nevíme rady. V tomhle můžou sehrát důležitou - pozitivní i negativní - roli právě designéři. Tlak trhu a byznysu je ale silný a jednotlivec mu těžko může odolat. Jsou to kola, která se točí, a vy je nezastavíte.

Co navrhujete?

Musíme usilovat o změnu hodnotových měřítek. Ať si totiž cokoli koupíte, máte to zabalené v plastu, který okamžitě odhodíte. Jakákoli maličkost má obal, který téměř stojí to, co výrobek. Pak máme haldy odpadků, vznikají ale stále nové a nové věci. Přemýšlet o tom musí i designéři, a když je to možné, obal udělat papírový nebo z plastu z bio obnovitelných zdrojů, a ne z ropy.

Přístupy k designu jsou různé, záleží na temperamentu. Jižní národy spíš preferují emoce, barvy, tvary a sex, jsou emotivnější. Sever je rozumový a racionální, výrobky a přístup je mnohem střízlivější, protože tam byl těžší život. Člověk tam třeba žil s jedním předmětem celý život.

Jste vystudovaný architekt. Jak by podle vás vypadal ideální dům?

To je děsně těžká otázka...

Třeba pro mladou rodinu...

Nejsem přesvědčený o tom, že mladá rodina potřebuje dům. Všichni se zbláznili, mají půjčky a furt si chtějí něco kupovat a vlastnit. U mladých mě to docela štve. Jsou pak svázaní. Myslím si, že by měli spíš investovat do vzdělání a cestovat. Můžou žít v Praze, Paříži, Berlíně nebo na vesnici na Šumavě, kdekoli. Najmout si byt, na který mají, a dělat to, co je baví. A ne aby spláceli hypotéky, když je jim pětadvacet. To je absurdní. Věřím, že čas to změní.

Pokud se podíváme na jejich vrstevníky v jiných západních zemích, tak ti se moc neženou do kupování bytů. Váží si určité nezávislosti, ale tím neříkám, že si neváží peněz. Neměl bych být autoritativní a někomu diktovat, že nemá mít dům, když ho chce. Ale kdybych byl mladý, tak bych dal přednost třeba domu na kolech, který by se dal stěhovat nebo helikoptérou přenést.

Kdybyste sám měl zhodnotit stav českého designu současnosti...

Zdroje a invence jsou víc vpředu než realita - výroba. Je spousta mladých vystudovaných lidí, ale výroba jejich kapacitu plně nevyužívá. Lépe je to propojené v grafickém designu, kde je obrátka velká a rychlá. U product designu je to těžší, třeba u zdánlivě jednoduchého výrobku jako nábytek nebo sklo trvá, než se objeví na pultech nebo v showroomu, někdy déle, než se postaví rodinný dům.

Vývoj je drahý a výrobců, kteří usilují o původní design, není mnoho. Náš průmysl se bude muset zaměřit právě na vývoj a design, aby byl konkurenceschopný. Bude nějakou dobu trvat, než se firmy zdokonalí v marketingu. Setrvačnost myšlení se dá těžko změnit během desetiletí a zdá se, že je to otázka generační.

Jako profesor na VŠUP a její bývalý rektor máte k mladým tvůrcům velmi blízko. Co je podle vás jejich, potažmo českého designu vůbec, největší devizou v zahraničí?

Naše schopnost improvizační, o které se vždycky mluvilo. Bohužel taky pomalu opadává. Čím lépe velká společnost funguje, tím míň jsou lidé nuceni k improvizaci. Jsme národ malý, a abychom se ve světě prosadili, musíme pracovat jednou tolik. Nelze říct, že by naši studenti nebo designéři byli víc nebo méně talentovaní než němečtí nebo francouzští. Záleží na lidech, jakou mají vůli a jak jsou životaschopní, vynalézaví a vytrvalí.