První desítka tabulky je ještě poměrně rozumná, vždyť málokterý znalec historie populární hudby by protestoval proti Beatles (Sgt. Peppers Lonely Heartsclub Band), Led Zepelin (Led Zeppelin IV.), Pink Floyd (Dark Side of the Moon), Rolling Stones (Exile on Main Street) či Michaelu Jacksonovi (Thriller).

Později ale začínají vážné "kiksy". Umístění alba Come on Over (Shania Twain) na 21. místo je nepochopitelné, obzvláště když teprve po něm následují Jimi Hendrix, Guns´n´Roses, Queen a další. Jedno z nejzásadnějších rockových alb historie A Night at the Opera od Queen dali autoři až na 152. místo, zatímco konzumní produkty typu Enya a Avril Lavigne jsou výše.

Podceňování britských a evropských kapel (kromě Beatles) je v Americe dlouhodobým trendem. Jethro Tull a Queen se krčí na konci žebříčku, zatímco průměrná americká country se dostane nahoru. Jedním z největších vtipů je umístění geniální desky Led Zeppelin z roku 1969 až za Madonnu na 165. místo.

Aretha zpívá hůř než Madonna?

Za Madonnu se dostala dokonce i Aretha Franklin (Sparkle), jednoznačně nejlepší soulová zpěvačka všech dob, jejíž rozsah i interpretační vynalézavost se nedá s Madonnou ani přibližně srovnávat.

Také redaktoři amerického časopisu Rollingstone upozornili, že tabulka nesmyslně podceňuje hudbu z 60. let ve prospěch současného popu a zejména komerce. Naprosto špatně jsou oceněni afroameričtí umělci jako James Brown, Marvin Gaye či Aretha Franklin. Nabízí se i otázka, proč má Carlos Santana na skvělém 13. místě průměrnou desku z 90. let, když všichni kritici vědí, že do dějin se zapsala především jeho tvorba z 60. a 70. let. A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho.