Článek
Ve filmu Překonat nenávist sledujete drama rodiny z Remeše, vyrovnávající se s vraždou svého třicetiletého syna. V parku ho ubili tři skini, číhající na Araby. Jak jste se k tématu dostal?
V září roku 2002 jsem si přečetl v novinách o smrti Francoise Chenu a rok poté jsem začal natáčet jeho rodinu, která byla tou tragédií zcela paralyzovaná. Usiloval jsem o to, abych nezaznamenal pouze příběh z černé kroniky ani svědectví o netoleranci, ale zprostředkoval pocity rodiny, která začíná znovu rekonstruovat svůj život. Ptal jsem se, co to znamená trest a jak se lze z takové tragédie zachránit.
K tomu volíte zvláštní filmové vidění, třeba dlouhé záběry parku, kde došlo ke zločinu.
Takový obraz vám může připadat velmi banální, ale pro ně asi zůstane nadosmrti jedním z nejsilnějších vjemů jejich života. Cítili takovou bolest, že se báli jeden před druhým plakat a dávat najevo svůj žal, místo toho se zavírali za dveře. Film se pohybuje na hranici jakési evokace a zcela neřízeného dokumentu.
Pokládáte také jednu těžkou otázku: Jaká je cena takové vraždy? Kolik let si zaslouží viníci ve vězení?
No jo, jaký trest si zaslouží vrazi? Tihle dostali dvakrát pětadvacet a jednou dvacet let. Jde ale nakonec o kluky ze sociálně slabého a nevzdělaného prostředí, o mladé delikventy, kteří byli zblblí radikálními neofašistickými hnutími a rétorikou o násilí. Čekali celé týdny večer v parku na Araby, schovávali se za křoví ve větším počtu, aby se snadněji cítili v převaze. Ve filmu se snažím naznačit, že společnost často špatně chápe nejen viníky, ale i oběti.
U soudu začíná příběh až okamžikem něčí smrti a končí odsouzením, ale je zarážející, jak se veřejnost většinou nezajímá o to, co bylo předtím a jak se z někoho stane zločinec - ani co nastane, až ti vrazi za dvacet let vyjdou z basy. Jak přijmou svůj trest, jestli se dovedou vřadit zpět do společnosti. Stejně tak snadno zapomínáme i na oběti, je nám dokonce nepříjemné, když před námi demonstrují své příkoří, které utrpěli. Takže trest je nezbytný, ale nikdy není celým řešením, představuje pouze jednu etapu spravedlnosti. Dokonce pro samotné příbuzné Francoise není zadostiučiněním, kolik let dostali, ale zajímá je, jestli si uvědomili svoje činy.
Příběh má podobu zrcadla. Podle svědectví se Francois bránil do poslední chvíle, než ho hodili bezvládného do vody, kde se utopil. Stejně tak jeho otec, matka, sestra a bratři se s tragédií úpěnlivě vyrovnávají a brání se, aby se nenechali ovládnout stejnou nenávistí.
Tím, že Francois vzdoroval, si útočníky vlastně ještě více popudil. Nemohli pochopit, že někdo neuzná jejich převahu, když na něho byli tři. To je logika násilí. Naproti tomu Francois pro mě představuje symbol odporu proti xenofobii. Chtěl jsem ukázat netoleranci očima rodiny, kterou postihlo zlo a násilí, ale je sama tolerantní. Na závěr dokonce napíše viníkům, v té době už zavřeným, dopis, protože věří, že v těch klucích nebylo vše zničeno. To je pro mě silné, ale také je to obraz, jak by měla fungovat demokracie a její soudní instituce.