"Zabíjí mě to, supi krouží nad naším revírem..." zpívají Tokio Hotel v písničce Totgeliebt a na třetím tracku Spring nicht zase zpracovali téma sebevraždy skokem ze střechy: "Nenech mě ve štychu, neskákej!" (v němčině se to i pěkně rýmuje: Stich - spring nicht). V depresích se utápí téměř celá deska, všude narazíte na "věčnost", "smrt", "nesmrtelnou lásku" a podobné pojmy. Kdyby tam občas nešoupli nějaké to "scheissegal" (to znamená, že něco máte "na háku"), člověk by měl pocit, že jde o básničky z 19. století.

Většina kritiků skupině předhazuje lacinost a vypočítavost. To se těžko posuzuje. Je možné, že Bill Kaulitz a jeho parta to prostě "myslí upřímně". Jsou to jen normální teenageři a podle jejich autenticky amatérských textů o "útěku někam" a nešťastných láskách lze věřit, že si je píšou sami. Právě z toho asi pramení jejich obrovská popularita v Německu. Tyto písničky mají pro posluchače do 18 let velký psychologický "očistný" význam. Někdo, kdo patří do jejich světa, mladým sděluje naivní moudra o lásce a o tom, že nemají skákat ze střechy, a možná že tím už zachránil nejeden teenagerský život.

Na druhou stranu nelze nevidět, že Tokio Hotel je především dokonalý komerční produkt. Producenti určují, jak mají chlapci vypadat a jak se chovat na veřejnosti a první, co na vás vykoukne při otevření CD, je reklama na trička a mikiny.

Tokio Hotel jistě není výjimečná skupina ani ve zpěvu, ani po instrumentální stránce. Snaží se po svém napodobovat grunge a metal a občas jim to docela vychází. Pokud vám ale někdo bude tvrdit, že jsou horší než dnešní americké nu-metalové skupiny, tak tomu nevěřte. Je to všechno stejné.

Tokio Hotel: Zimmer 483, Universal 2007