Dnes už to Klicperovo divadlo dávno nepotřebuje - suverénně kraluje na nejvyšších příčkách divadelnických cen a z festivalu se stalo vyhledávané setkání divadelníků, kteří tu nacházejí vlídné přijetí, velkorysou péči a hlavně: dobré divadlo.

Deset dnů kvalitních inscenací z tuzemska

"Hradecký Avignon" nabral v posledních letech úctyhodnou desetidenní délku. Letošnímu ročníku dominovala jednoznačně domácí divadla nad zahraničními. Důvody jsou dva - šlo totiž skutečně o dobrý výběr, zatímco zahraniční konkurence nebyla nejsilnější. Inscenace jako Měsíční běs pardubického divadla, Garderobiér Divadla v Dlouhé, Hrdý Budžes příbramské scény s velkým hereckým sólem Barbory Hrzánové, karlovarské Largo desolato či trojice pražského Činoherního klubu (Deskový statek, Osiřelý západ a Misantrop) opravdu představují to nejlepší, co české divadlo nabízí.

Ve vynikající formě se předvedlo hostitelské Klicperovo divadlo. Morávkova čechovovská trilogie (Tři sestry, Racek a Strýček Solený) získala provedením v jednom tahu na plastičnosti, takže i zásahy do struktury textu, s nimiž se nelze bez problému vyrovnat, vykazovaly logičtější vršení čechovovských motivů a vztahů.

Samostatnou kapitolu by si zasloužila loutkářská část programu, kde vládla jistá nevyrovnanost i napříč domácím spektrem. Ve skvělém off programu zazářila třeba skvostná rakvičkárna brněnského Divadla Líšeň nazvaná Domovní requiem.

Napjatý rozpočet nedovolil pozvat hvězdné hosty

Zahraniční účast - když pomineme třešničku na dortu, jakou bylo vystoupení Annie Girardotové - svědčila průhledně o tom, že festival má napjatý rozpočet a nemůže si dovolit velkorysejší výběr. Jinak by se vedle herecky vytříbených Maďarů z budapešťského Divadla Krétakör těžko prosadily inscenace jako sice mladistvě sympatická, ale nevzrušivá izraelská Plasmatica nebo výrazově exaltovaný, ale prázdný Macbeth australských tanečníků inspirovaných japonským uměním.

Chyběla lepší synchronizace

Program byl nabitý, péče o hosty vzorná, atmosféra příjemná. Jedna okolnost ale přesto stojí za zamyšlení a nápravu: časový harmonogram představení měl po 15. hodině nepochopitelnou zálibu v překrývání (zatímco mezi dopoledním a odpoledním blokem zela několikahodinová pauza), takže mnohá představení prostě nešlo stihnout. A přitom by stačilo jen o málo posunout začátky, nebo některé produkce zopakovat v pozdějších nočních hodinách. Ale i přes tento mráček vládla nad Divadlem evropských regionů slunná pohoda.