"Dítě se chce bát, chce si sáhnout na neznámo, ať už v jakékoli podobě, protože tak nejlépe hledá hranice svých sil, považuje to za opravdovou výzvu, často větší než sportovní výkon," řekl Ondřej Müller z Albatrosu. To může být podle něj důvod, proč tolik vzrostla v posledním desetiletí obliba strašidelné a hororové literatury u dětí.

Dětský strach má mnoho podob, ale ten, který je hnacím motorem fantazie, je strachem z neznáma - strašidel, duchů či tajuplných míst. Toho však dnes v dětském světě kvapem ubývá, vládne v něm prosvětlená sterilní pohoda televizních reklam, dokonce ani zříceniny hradů dnes s průvodcem nepředstavují žádná dvířka k fantazii, říká Müller.

Domnívá se, že čím sterilnější a uhlazenější bude svět dětí, tím náruživěji budou zkoumat široširý kontinent lidského strachu z neznáma - ve fantasy, kde "zlo" číhá na každém kroku (ať už je to Harry Potter či Pán prstenů), v upířích příbězích, ve strašidelné klasice 19. století nebo v hororech, kde rafinované neznámo zasahuje nečekaně do obyčejného světa. To dnes čtenáři najdou nejčastěji ve výtvarně náročných komiksech.

I psychologové považují hororové příběhy za přirozenou součást dospívání. Tyto historky pomáhají dětem zvládat strach a postupně si uvědomovat reálnost či nereálnost jejich představ. "Fascinuje je na nich také to, že často jde o něco zakázaného," řekla dětská psycholožka Kateřina Beerová. Často také soutěží, kdo četl či slyšel nejstrašidelnější historku. "Připravují je také na to, že svět není tak laskavý," dodala Beerová.

Strašidelné příběhy patří k základům světových kultur

Kruté a strašidelné příběhy se objevují v řadě kultur. Od eskymáckých pověstí až po pohádky bratří Grimmů, Hanse Christiana Andersena či českého Karla Jaromíra Erbena. Nejstrašidelnější z těchto vyprávění však nebyly primárně určeny dětským uším a očím. Například bratři Grimmové museli některé ze svých pohádek přepsat s ohledem na malé čtenáře.

"V současnosti však děti dospívají rychleji," uvedla Beerová. Velká kniha strachu je již druhou podobnou publikací, kterou Albatros v krátké době vydává. Na podzim roku 2005 uvedl knížku krátkých historek Požíračka mrtvol a jiné příšerné historky, které mezi švédskými dětmi sebral etnolog Ulf Palmenfelt.

Některé rodiče tehdy tato publikace pobouřila. "Knihu si ve škole objednala naše Terezka a její obsah mě zděsil," reagoval na internetu jeden z nich. Přes pobouřené reakce kolovaly úryvky z Požíračky mrtvol několik týdnů na internetu. Podle dětského psychologa Václava Mertina ale nelze říci, že by právě teď stoupal zájem dětí o strašidelné příběhy.

"Byly oblíbené i dříve. Jen jich u nás nebylo tolik a nebyly tak podporovány reklamou, filmy a televizí," míní Mertin. Jsou to pohádkové příběhy svého druhu a děti mají pohádky rády odjakživa. "Knížka nám také dovoluje, abychom drželi strach pod kontrolou. Když je ho moc, tak můžeme stránku přeskočit, nebo si jít číst k rodičům. V bezpečném prostředí a pod ochranou se řada dětí bojí docela ráda," uvedl.