Vedle zřejmých demlovských inspirací, oné pokorné a čisté radosti z detailu a momentu, které v autorském vidění dokáží zastoupit svět a věčnost, se Volfova poezie napájí ještě z jednoho zřídla. Básník "pracuje jako soukromý inseminátor krav v okolí Mohyly míru", a možná proto své v podstatě duchovní či produchovnělé verše zatěžuje prožitky tělesnosti.

Střet vysokého, metafyzického, s nízkým, fyzickým, se ale ve Volfově případě zřídka kdy rozzáří nápaditým obrazem, metaforou, poezií. Čtenář častěji brouzdá v šedivém poetičnu a nestačí se divit, jak rychle se ta sympatická úvodní tichost a pokora s každou další stránkou víc a víc proměňují v bezvýraznost a v posledku i nudu.

Ve Slovníku noci východisko je

Rovněž se třetí knížkou, Slovník noci (ilustrace Ondřej Coufal, Host, 64 strany), přichází básník Milan Děžinský (1974).

Autor je z podobné básnické kategorie jako Volf: ani jeho poezie není nadnášena spodním, existenciálním proudem, který by knize vtiskl pečeť naléhavosti, ani pro něj není podstatné téma, i on si vystačí s poklidnou a nekonfliktní estetizací.

Na rozdíl od Volfa ale Děžinský vládne jazykem, pracuje s příjemně chladivou symbolikou deště nebo měsíčního svitu a mnohdy s uhrančivou a místy i humornou obrazností ("krajina s věšákem", "déšť hoří v pouliční lampě"). Jenže za tím vším se už jen líně převalují cáry mlhy. I když: Milan Děžinský soudí, že "někam lze dojít / i hmatatelnou mlhou".

Dodejme, že knihu doprovázejí zajímavé ilustrace Ondřeje Coufala, pohybující se mezi kresbami českého surrealisty Pavla Turnovského a malbou německého expresionisty Franze Marca.

Za třetí nejlépe

Debut plzeňského básníka Tomáše T. Kůse (1978) Teplo zima milovat (Nakladatelství Luboš Falout - Perseus ve spolupráci se Střediskem západočeských spisovatelů, 88 stran) je bezmála vyzrálou poezií, přehlídkou někdy až překvapivě suverénních a vitálních strof, v nichž se z dozvuků beatnické revolty vynořují jak spontánní a opojná radost z milostné touhy a milostného naplnění, tak melancholičtější momenty mezilidské samoty.

Sbírka sice ke konci poněkud ztrácí dech, někdy básník bloudí ve významových uzlech, jindy sáhne po patosu, nadto v některých verších je příliš patrné, že zjitřené vnímavosti k "zastrčeným" stránkám reality se Tomáš Kůs učil u Petra Krále.

Nicméně to jsou výtky především na hlavu odpovědného redaktora, cesta plzeňského básníka je - zdá se - v tomto případě nastoupena.

(Autor je kritik a publicista.)