Bunin v roce 1920 emigroval do Paříže, kde byl za román s biografickými rysy Život Arseněvův v roce 1933 oceněn Nobelovou cenou (česky vyšel 1935). Je to očité svědectví převratné doby zachycené působivým literárním stylem.

Bunin začal jako básník v sedmnácti letech, na jeho vývoj mělo mj. vliv setkání s Maximem Gorkým dávno před revolucí. O to kritičtější byl k němu později. Za básnickou tvorbu a překlady z Byrona a Longfellowa mu byla udělena Puškinova cena. Poté se věnoval próze, je považován za jednoho z posledních autorů ruského kritického realismu. V roce 1917 mu bylo sedmačtyřicet a zpočátku se na proměny držitelů moci díval ze vsi Glotovo, kde on a jeho životní družka Věra Nikolajevna Muromcevová pobývali s přáteli.

Deník ukazuje, jak málo bylo solidních zpráv o událostech: "Žijeme už jen tím, že potají shromažďujeme zvěsti a pak si je vyměňujeme." V roce 1918 se Bunin přesunul do Moskvy, kde žil uprostřed literární společnosti a vnímal revoluční víry, které stahovaly do nicoty politiky "rudých" i "bílých". Poté se přesunul do Oděsy, odkud odešel na Západ.

Zaskočení bolševici

Zapůsobilo na něj setkání s básníkem Tichonovem (1880-1956), redaktorem časopisu Novaja žizň. "Vykládal mi, jak jsou bolševici pořád ještě zaražení, že se jim podařilo převzít moc a že se stále ještě drží: Lunačarskij hned po převratu dobré dva týdny běhal s vytřeštěnýma očima: No chápete to, člověče, my jsme přece chtěli jen uspořádat demonstraci, a najednou ten nečekaný úspěch!"

Všímal si proměny kolegů, kteří se přidávali k vítězům. "O Brjusovovi: je pořád levější, už skoro ,klasický bolševik‘. Není divu. V roce 1904 velebil samoděržaví, požadoval (hotový Tutčev!) okamžité dobytí Konstantinopole. V roce 1905 se s Kindžálem objevil v Gorkého Borbě. Na začátku války s Němci se z něj stal hurávlastenec. A teď je bolševik," zapsal si v lednu 1918 o básníkovi Valeriji Jakovleviči Brjusovovi (1873-1920).

Neméně kriticky se vyjadřuje o Majakovském, Blokovi, všímá si mnoha dalších autorů. Bunin miloval L. N. Tolstého. I v té době ho četl a uvažoval o něm. "Tolstoj: Úspěchu v literatuře se dnes dosahuje výlučně hloupostí a drzostí‘. Zapomněl ještě na pomoc literárních kritiků. Co jsou vlastně zač, tihle kritici? Když se svolává lékařské koncilium, sejdou se tam lékaři, právním poradenstvím se zabývají právníci, kvality železničního mostu posuzují inženýři, kvality obecního bytu architekti, kdežto kumšt posuzuje, kdo chce, lidé, kteří jsou svým založením protipólem jakéhokoli umění. A naslouchá se jim. Názor lidí typu Tolstého se nebere v potaz..."

Odmítal bolševickou vládu. "Jistě, komunismus a socialismus mužikovi sedí jako krávě sedlo a přivádí ho k šílenství. A přesto - tady jde ze všeho nejvíc ,o zlodějské potloukání‘, které matička Rus miluje odnepaměti, a sklon ke zbojnickému, bezuzdnému životu, který dnes znovu zachvátil statisíce vykořeněných lidí, odvyklých domovu, práci a zkažených i jinak..."

Popisuje ponížení, kterého se mu dostalo, když dorazil ,komisař‘ domu měřit délku, šířku a výšku všech pokojů "v zájmu jejich lepšího využití proletariátem". V říjnu 1917 si zapsal: "Nikdo není hmotařštější než náš lid. Ten vykácí všechny sady. Dokonce i když jedí a pijí, chuť je nezajímá - hlavní je se nažrat. Ženské vaří vyloženě s podrážděním. A jak vlastně nesnášejí jakoukoli vládu, jakékoli donucení! Jen to zkuste a zaveďte povinné vzdělání! Těm je třeba vládnout s revolverem u spánku... Podílet se na veřejném životě, na řízení státu nemohou a po celé dějiny ani nechtějí." Stojí za to si porovnat, v čem daly dějiny za pravdu Buninovi, a v čem se mýlil.

Ivan Alexejevič Bunin: Proklaté dny, přeložil Libor Dvořák, Argo 2007