Článek
Jako by každý příběh Hůlové měl svého jedinečného spisovatele: po rodinné sáze z prostředí současného Mongolska (Paměť mojí babičce), psychologické novele na téma osobnostního rozvratu (Přes matný sklo) a románu splétajícím několikeré individuální dějiny v multikulturním labyrintu světa (Cirkus Les Mémoires) přišla na řadu komorní próza s titulem Umělohmotný třípokoj - svérázný postmoderní mix Maupassantových "příběhů pařížské kokoty", Patty Diphusy Pedra Almodóvara a Vagina monologů Evy Enslerové.
Hůlové stopadesátistránková novinka zavádí čtenáře do anonymního mikrosvěta rozkládajícího se mezi "mrdnou", čili titulním třípokojem, kde si hrdinka nejstarším řemeslem na světě nadívá svoji kreditní kartu, a blízkou "nákupní galerií", kam chodí nadité kartě ulevovat.
Ovšem čím omezenější je její skutečnost, tím svobodnější je její fantazie: je to především imaginativně bohatý a jazykově vynalézavý řečový proud, který text vytváří a z něhož se s rozkošnou infantilně-ironickou aureolou postupně vynořují typizovaní milovníci ("strýčkopapínek", "ostýchavka bačkorák" či "maminkomrdník") a s nimi jejich neurózy.
Zandavák za matným sklem
A dostane se i na ženy. Vypravěčka jim v pomyslném televizním seriálu přehraje scény se všemi "zakázanými tématy": stárnutím, nadváhou, klimakteriem, životem bez partnera, masturbací atp. A protože analýza by měla od konkrétních příkladů přejít k obecnému, čili k syntéze, text také propíchne několik společenskokritických ostnů (mj. proto, že "náš svět je moc digi a málo člověčí"). Nejednou se při četbě tohoto lidovým freudismem nasáklého přemítání a fantazírování zdá, že vypravěčkou v Umělohmotném třípokoji není bezejmenná hrdinka, ale sama její vagina, čili takřečený zandavák.
Podobně jako v předchozích svých opusech Petra Hůlová i v nové knize dokazuje, že má zvládnuté narativní finesy a žádná stylizace pro ni není problém - co však problém je, a to především pro čtenáře, je nezvládnutá kompozice příběhu, jeho zcela nahodilé strukturování.
Stejně tak, jak autorka ponechává "zandavák", ať se stane synekdochou vypravěčky, ponechává i řeč, byť tentokrát krocenou do spisovnosti, ať se promění v synekdochu textu. Příběh tak nekončí pointou, ale otevřenými dveřmi. A ještě k té stylizaci: jestliže ji čtenář zpočátku respektuje, s postupujícím textem se obnažují její meze. Jakákoliv stylizace totiž z psaní odsává autenticitu, čili jakkoliv se autorka chce dotýkat skutečnosti, vždycky jen kreslí prstem na pomyslné matné sklo - teprve kdesi v hloubce za ním se děje všechno podstatné.
Text s nízkou teplotou
Proto Hůlové "zandavák" monology, tato zpráva o světech pod ženskou sukní nebo v rozepnutém poklopci, ve čtenáři neprobouzejí emoce, nedovolují mu text spoluprožívat, účastnit se ho - podobně jako jeho hrdince nedovoluje povaha jejího povolání spoluprožívat rozkoš, kterou za úplatu poskytuje mužům. Možná že právě tahle "nízká teplota" textu spojuje v jeden celek všechno tak rozličné psaní letos teprve osmadvacetileté autorky...
Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj
Torst, Praha 2006, 156 stran, náklad a doporučená cena neuvedeny.