Jejich iniciativní nápad přijalo nadšeně vedení Národní galerie a bylo to rozhodnutí dobré a prozíravé. Mezinárodní výstava oživila prostory Veletržního paláce a vedle časem prověřených Picassů a Kupků se objevilo živé umění, které teprve bojuje o svoje trvalé místo na slunci.

Dnešní umění není Matissovou pohovkou

Mezinárodní přehlídka má dobrou úroveň. Není tu žádný výtvarný Matterhorn, v jehož stínu by se krčili ostatní. Kvalita je vyrovnaná a výstavě dominuje polyfonie stylů, výtvarných nápadů i nepřeberná škála výrazových možností - od tradičních výtvarných technik až po nejnovější  digitální technologie.

Sázka na početné množství specializovaných kurátorů (je jich téměř třicet), kteří vyberou kvalitní autory, se ukázala jako dobrá. Přehlídce to dodalo na atraktivnosti a bienále se stalo díky značné spoluúčasti uměleckých kritiků a historiků umění bilancí zajímavých a podnětných témat.

Stačí uvést názvy některých sekcí: Když se periférie změní v centrum a centrum v periférii, Prostor a subjektivita, Sám - Společně, Iluze bezpečí, Překonávání odcizení, Fragmenty současné identity, Lazarův efekt, Superrealita. K tomu vybraní umělci naznačují, že jejich výtvarná díla nechtějí být jen příjemnou pohovkou k odpočinku, jak o tom kdysi snil Matisse, ale aktivně vstupují do života a dokumentují současnost, svět reálný i svět virtuální čili hájemství reklamy a televize.

Umění blízké realitě

Někdy se fikce a realita prolínají. Diváci tu kupříkladu naleznou videozáznam zachycující bezprostřední chování prezidenta Bushe chvíli před tím, než televizní kamery spustí přímý přenos naostro. Vřele doporučuji strávit tu pár minut. O tomto pánovi vám to řekne víc, než obsáhlé slovní komentáře nejinteligentnějších žurnalistů světa.

Pražské bienále tak naznačuje, že umění se neuzavírá do sebe, že není rezervací se vzácnými živočišnými druhy, ani fosilií kulturní minulosti. Lze ocenit snahu organizátorů po znovuoživení závěsného obrazu a malby. Z poslední documenty v německém Kasselu, finančně nejštědřeji dotované mezinárodní přehlídky aktuálního umění, si divák odnesl pocit, že plátno, barvy a štětce jsou už jen nepotřebné relikvie vymizelého kultu malířství. Video v Praze sice nechybí, ale také naštěstí nedominuje.

Živé umění výtvarné periférie

Hlavním tématem se stalo heslo Periférie se stávají centry. Na Pražském bienále to mimo jiné vedlo k mikropohledu na některé evropské i mimoevropské regiony, některé známější, jiné téměř zapomenuté. Velmi zajímavě je prezentována italská scéna. Podnětní jsou i Poláci a také Češi, které vybral jako kurátor Michal Koleček. Škoda jen, že se tu zapomnělo na obor, v němž jsou Češi absolutními průkopníky: skleněnou plastiku.

Jistě užitečné je setkání se současnou řeckou a skotskou uměleckou scénou i s výtvarníky jižní Ameriky, kteří tvoří v bohatých střediscích západní Evropy a USA. Velkým přínosem jsou Číňané, jimž je tu věnována oprávněně jedna samostatná sekce. V této zemi vedle sebe svobodně funguje komunismus, kapitalismus i feudalismus, což v nezasvěceném člověku vzbuzuje pocit chaosu a nejistoty. Ale jejich umění je vrcholně kultivované a technicky zcela perfektní. Má v sobě staletou tradici vynikajícího řemesla. Po výtvarné stránce nabízí nápady a invence, což se týká zejména fotografií. Nic nepůsobí jako udělané na koleně či v nějakých primitivních podmínkách.

Nedotažená instalace

Pražské bienále bylo připraveno profesionálně. K organizátorům lze mít snad jedinou výtku: špatný či praktický žádný orientační systém, který by vedl diváka po samotné expozici bienále. Pokud si nezakoupíte katalog, vydaný ovšem pouze v angličtině, budete bloudit.

Ještě pět dní po otevření výstavy byly popisky k dílům udělány pouze provizorně, někde je nahradila jen vytržená stránka z katalogu. Chybí výrazné označení jednotlivých oddílů a sekcí. Při manažerských schopnostech prezidenta bienále Milana Knížáka by se něco podobného dalo odstranit během pouhého dopoledne. Takhle z toho může být zcela zbytečně letitá ostuda. Čechům to možná nevadí, ale náročný zahraniční divák na něco podobného asi dlouho nezapomene.