Jak jste na takový nápad vůbec přišel?

Já to nevymyslel. Nejdřív mi volal Honza Kašpar, že by Zdeněk Svěrák chtěl číst moje povídky, a já jsem byl překvapenej. Nevím, jak na to přišli. Je to ale pro mě fajn, jsou to dobrý lidi.

Znamená to také, že váš věhlas roste...

Kdyby nebylo lidí na vozíku, tak bych ani neměl CD, takže jsem šťastnej.

Dělal jste už něco takového dobročinného předtím?

Já ne, ale rodina Šabachů jo. V Praze 6 na Kotlářce probíhaj koncerty v rámci Dejvickýho hudebního léta a odtud jdou peníze na dobročinné účely. Vždycky tam hráli moji synové, teď už jen jeden, druhej je v Americe. Ale oni mě zabijou, když o nich budu mluvit. Jsou tam soutěže pro děti, muzika. Je to moc sympatický léto.

O vozíčkáře, lidi ochrnutý po poranění míchy, se nikdo moc nestará a přitom to jsou bezva lidi, často bejvalí sportovci. A já bych vzkázal panu primátorovi Bémovi, aby posadil člověka, kterej to má na starosti, na čtrnáct dní na vozíček, ať po Praze jezdí a pozná, jak to chutná. Doma může chodit normálně, to jo, ale přes práh jen na vozíčku. Ať vidí, kam a jak by se dostal. A hned by se plno věcí změnilo. 

 S knihou Čtyři muži ve vodě, aneb Opilé banány se vracejí jste od března objel celou republiku. Baví vás to?

Já mám lidi rád a když někam dojedu, tak se mi tam nakonec líbí. Ale když budu upřímnej, tak cestování zrovna nemusím. Jenomže jedna z mých profesí je knihovník a špatně se mi odmítaj pozvání na besedy do knihoven. Nemám totiž rád, když musí člověk vystupovat jako nějakej kašpárek.

Vaše nová kniha se odehrává z valné části při sjíždění řeky. Jste vodák?

Nejsem žádnej vodák, ale jednou jsem na člunu jel a v úvodu knihy je taky věnování osádce toho člunu, s nímž jsem se snažil před lety pokořit Červený mlýn. Taky jsem se tam udělal a bylo to dost dramatický. Nejsem vodák.

Kterou řeku jste jeli?

Lužnici od Suchdola.

Byl jste tramp?

Abych jezdil každou sobotu vláčkem z Braníka, tak to ne. Ale i když můj táta byl lampasák, byl zároveň i tramp, takže v útlým věku si mě vozil v malým baťůžku s sebou. Měli jsme stan jehlan postavenej ze dvou vojenských celt a kolem něho dělal pokaždý žlábek, aby voda po dešti pěkně odtékala. Táta měl dost peněz, ale neměl chatu, auto, po tom netoužil. Byl vlastně tramp a hlavně rybář. Odmalička jsme spolu jezdili do přírody, aby mohl být co nejblíž vodě.

Kam přesně?

Různě. Pravidelně jsme začali jezdit na jedno místo mezi Světlou a Ledčí nad Sázavou do přírodní rezervace. Nevím, jak to tam vypadá teď, ale tenkrát to byla nádherná záležitost.

Kam byste se rád vrátil? Kde se vám nejvíce líbilo?

Čechy jsou krásný celý. Na čundry jsme jezdili taky na jih, k rybníkům a tak, takže by mě to asi táhlo tam, ale na severu je dramatičtější krajina. Těžko říct. Vždycky, když jedu k Ústí, tak na město ani moc nemyslím, ale kolem je to nádherný.

Kde jste byl v životě nejdál?

V Americe, až u kanadských hranic. Když jsem se oženil, tak mě kamarád pozval do státu, který se jmenuje Main a to je dost nahoře. Moc se mi líbilo, moc, stromy tam jsou úžasný. A v lese musíš střídat kulichy, jeden je oranžovej a druhej zelenej, aby tě nezastřelili.

To tam byla taková zima?

Nebyla, bylo tam jen o pět stupňů míň než v New Yorku. Ale jsou tam lovci a do zelenýho lesa jdeš s oranžovým kulichem a do barevnýho s jiným, aby tě nezastřelili, nespletli si tě s medvědem. Na to je předpis.

Takže: kam byste se chtěl vrátit?

Tvrdím, že změnou v prostoru člověk nic neřeší. Úplně stačí, když máš v sobě nějakej obraz života a klid.

Dobře, tak jinak: kdybyste si mohl vybrat, kde byste strávil měsíc, dva...

V kanadským srubu. Táhne mě to na sever, Norsko a tak. Byl jsem tam na rybách. Chápu, že někdo jede do Chorvatska mimo sezónu na ryby. To jsem byl dvakrát. Ale na pláži? Mě to tam baví přesně dva dny, ani o hodinu víc. Ne že bych chtěl chodit do kopce, ale ležet u moře? Moře mám ale jinak rád, na to se dokážu dívat celý hodiny.

Co vás na moři fascinuje?

No přece moře. Jsme ze země, která moře nikdy neměla, takže se na něj dokážu koukat od rána do večera, ale ne přes barevný deštníky. Potřebuju scenérii.

Karlovarský filmový festival zahajuje snímek Pupendo, natočené podle vašich knížek. Viděl jste ho?

Viděl, dvakrát, třikrát.

Slyšel jsem názory, že Pelíšky byly lepší, ale i že lepší než Pelíšky je Pupendo. Co si o podobných srovnáních myslíte?

Každej má nárok, aby řekl svůj názor. Jsou to různý filmy. Někdo říkal, že je to jako Slunce, seno a pár facek, že se nic novýho nestalo, tak to jsem se trošičku bránil, ale jinak? Všude říkám, že jsem Pupendo nedělal, ale je to moje dítě, protože to dělali moji kámoši.

Kolikrát jste viděl Pelíšky?

Kvůli Pelíškům, ne, kvůli Šakalím létům jsem si koupil video a představoval si, že budu sedět a dívat se na ně potřetí, popátý. Viděl jsem je dvakrát. Nevím, proč bych se na ně měl dívat. Jo, když je dávají někdy v televizi, tak se podívám, ale ne že bych si přitom nezašel uvařit kafe. Ten film je prostě hotovej. To je stejný, jako že nečtu svoje hotový knížky.

Takže nemůžete říci, že třeba k Pelíškům máte po letech jiný vztah, že se vám na nich líbí něco jiného než předtím?

Já nevím... Mně se Pelíšky moc líbily. Co by se na tom měnilo? Odpovídám: nevím. Slyšel jsem ohlasy od Miloše Formana po A. J. Liehma. Ten v televizi říkal ministru Dostálovi, kterýmu se Pelíšky líbily: To snad nemyslíte vážně, kolego. Když to vidíte, tak se vám zastaví srdce a říkáte si, co se vlastně děje. Ale ať si každej myslí, co chce.

Co chystáte teď?

Teď vůbec nic. Píšu si poznámečky. Nejsem schopen nic psát, už dva měsíce se chystám na povídku, která má mít deset stran a nemám ani ťuk. Ne že bych zapomněl psát, ale je to na objednávku, před čímž jsem vždycky varoval každýho, jenom jsem nevaroval sám sebe. Nejvíc mi brání to, že od konce března není ani jeden týden, abych neměl alespoň dvě besedy, takže se doplazím k víkendu úplně vyčerpanej. A já mám navíc zahradu se spoustou trávy a ta roste jak vzteklá.

Na zahradě si odpočinete?

Tam se vždycky akorát zničím, protože to je hrozná dřina. Neumím to jako žena, která je ráda, když může na zahradě pracovat. Moje nejoblíbenější hobby je lenošení, co si budeme namlouvat. Ne že bych nevěděl, co je to pocit z dobře vykonaný práce, ale nemůžu se stylizovat do role sedláka.