Tituly vašich posledních tří knížek, Kudy šel anděl, Možná že odcházíme a Jsme tady, k sobě odkazují - pohybem, který se v posledním povídkovém souboru jako by zastavil: jsme tady... Dospěl jste vy jako autor s novou knihou k nějakému meznímu bodu, v němž přemýšlíte, kudy dál?

S každou knihou dospívám k určitému bodu, ne snad meznímu, je to spíš jako schod, nebo jeden kámen v řadě dalších kamenů položených přes močál nerozlišeného života. Psaní je pro mě jedním ze způsobů poznání toho, co tu dělám a troufnu si říci i toho, co tu děláme. Právě ta první osoba množného čísla, ono "viktoriánské my", je to, co spojuje moje poslední dvě knihy.

Toto "my" vyslovuji stále s jistou úzkostí - zdali si v dnešní nesolidární době ještě člověk může troufnout spojit svůj individuální úděl s úděly jiných lidí? "Jsme tady" je pak pro mě minimálním východiskem lidského společenství, ve kterém má příběh jednotlivého člověka ještě smysl i pro druhé. Když tohle pomine, budou už lidé mluvit jeden přes druhého a nikdo nebude nikomu naslouchat. Možná že už se to děje...

Cítíte vnitřní propojenost svého psaní? Vzniká vám pod rukama jedna a táž kniha?

Napsal jsem zatím sedm různých knih. To, že mají mnoho společného, včetně postav, neznamená, že se jedná o jednu knihu. Každá kniha je výpovědí v určité životní situaci, v čase a prostoru, a je vždycky jen tak dobrá nebo špatná, jak dobrý nebo špatný je její autor v té dané chvíli, kdy ji pustí z ruky.

Existuje téma společné všem mým (a nejen mým) knihám: otázka po smyslu a hodnotě individuálního lidského příběhu. Je to jako s červenými víny, která se všechna přibližují jedné ideální chuti, a přitom nezapřou svůj individuální charakter. V tomto smyslu jsou všechny dobré knihy jednou knihou.

Možná že odcházíme a Jsme tady jsou soubory povídek, Kudy šel anděl je román. Kdy se povídka mění v román? Určitě to není jen otázka počtu stránek...

Povídka se v román sama nemění, povídka si sama stačí. Ale vztah mezi těmito dvěma žánry mě velmi zajímá. Velké a malé vyprávění. Tam někde, v prominenci, s níž se malé vyprávění stává velkým příběhem všech, je klíč k reflexi společnosti daného místa a času, tedy k románu. Román byl žánrem, který společností hýbal podobně, jako jí dnes hýbe film. Romanopisci jako Tolstoj, Hugo, Dostojevskij, Solženicyn a mnozí další suverénně nastolovali témata, vůči nímž se podstatná část (čtoucí elita) společnosti musela nějak vymezit.

A toto už tak úplně nefunguje dnes ve společnosti zábavy, kde "everything goes", a při tom o nic jiného než o prachy nejde. V této situaci pak povídka může být nenápadnou sondou nebo střelou středního doletu, která může nečekaně zasáhnout citlivé místo. A tudy může od povídky vést cesta k oné velké tematizaci, které dělá román románem bez ohledu na počet stránek.

Pro všechny vaše postavy je příznačné, že bilancují svoje životy: přehrávají si v duchu jako film své neúspěchy, tragédie, ztroskotání - a vy je přesto máte rád, chováte k nim zvláštní něhu. Poznáváte se ve svých hrdinech? Jste to aspoň z části vy sám?

Téhle vaši otázce tak úplně nerozumím, i když vím, odkud se bere. Myslíte, že bychom snad lidi, kteří bilancují i své neúspěchy, tragédie a ztroskotání, neměli mít rádi? Že bychom jimi, i sebou samotnými, protože neznám člověka, který by neměl co bilancovat, měli pohrdat, a naopak chovat zvláštní něhu k nějakým polovědomým necítícím monstrům, která jsou vždy v pohodě?

Tenhle kýčovitý imperativ pohody, "cool" nadhledu a jak se tomu ještě říká, je jen efektním eufemismem pro přelhávání vlastní úzkosti, bolesti a smrtelnosti. Infantilní společnost, která si kupuje drahé hračky a baví se sebevraždami celebrit. Dovolit si být sám sebou a žít se sebou samým znamená, mimo jiné, mít zvláštní něhu i k těžkostem života.

Ve vašich textech byla dlouho klíčovým místem Ostrava. Na obálce Jsme tady jste sice použil fotografii Viktora Koláře, ale jednotlivé povídky se rozprchly do jiných míst, Ostrava se stáhla do pozadí. Začalo vás to město unavovat, vyčerpalo se?

Fotografie na obálce zachycuje ženu, muže a pruh světla. Nijak z ní není poznat, jestli je vyfocena v Ostravě, Praze nebo Torontu. Pro tento její univerzální význam jsem o ni přítele Viktora požádal. Lidé, kteří obdivují jeho fotografie například v londýnském Barbican Centre, nevědí nic o Ostravě, ale dozvídají se mnoho o lidech ve městě, o sobě samých. A to je odpověď na vaši otázku: Ostrava pro mě nikdy nebyla ničím jiným než místem a městem, kde žijí lidé, mým přirozeným prostředím. Ale žiji i na jiných místech, a tak se tam se mnou dostanou i moje povídky.

Dovedete formulovat, odkud se ve vás bere potřeba sednout si k počítači a napsat povídku? Je v tom něco autoterapeutického?

Psaní je pro mě možností vnímat svět a sebe sama intenzívněji. Možností pokusit se vyslat lidem vzkaz jinak než prostým sdělením. Možností iluminace věcí jinak kalných a neprůhledných. Možností, která zdaleka vždycky nevyjde. Není to pro mě, bohužel, žádná autoterapie, naopak spíš rozdírání a bolestné oživování věcí uložených k ledu. Autoterapie by byla pro čtenáře nudná a nebylo by důvodu ji publikovat, jako se nepublikují zpovědi na psychoanalytickém gauči. Text je sublimované, přetvořené sdělení, na kterém autorovi bytostně záleží.

Měla na vás, člověka bytostně duchovního, nějaký vliv všechna ta ocenění a vyznamenání, která se na vás v posledních letech snesla?

Ono jich nebylo zas tak moc a můj život se tím nějak zvlášť nezměnil. Knihy se snad lépe prodávají, ale ani tak mě to neuživí. Nejvíce si vážím autentických čtenářů, kteří v mých knihách nacházejí rezonanci s vlastními životy. Proto vlastně píšu.