Hudební recenzi se sluší opatřit malou exkurzí do historie, ale vyjmenování všech vlivů, které Winehousová absorbuje, by zabralo několik odstavců, takže jen stručně: určitě Ray Charles, Otis Redding, Marvin Gaye, The Shangri-Las a The Supremes, možná i Billie Holliday, Sarah Vaughan, Lauryn Hill a Macy Gray. Pokud vám tato jména nic neříkají, tak už nemusíte číst dál, protože hudba Amy Winehousové se vám určitě nebude líbit.

Úvodní písnička Rehab, ve které Amy slibuje, že už "nechce pít", je úžasná, ale snad ještě lepší je druhá skladba You Know I´m No Good. Je to energií nabitá houpavá taneční pecka ve stylu starého R´n´B z přelomu 50. a 60. let a věřte, že se u toho nedá v klidu sedět. Už ve chvíli, kdy se ozve rytmus s povědomou basou, naskočí některým jedincům husí kůže a když pak nastoupí sexy zastřený hlas zpěvačky a hluboké bublání barytonového saxofónu jak z desek Little Richarda, dostaví se pocit: Co to, proboha, je a jaktože to nedávají v rádiu?

Za pozornost stojí i texty. Amy s neodolatelnou elegancí vypráví, že je nevěrná a pije jak duha, ale zůstává "cool", jakoby jí bylo všechno tak trochu jedno. "Já ti říkala, že jsou se mnou jen problémy," sděluje smířeně svému snoubenci v You Know I´m No Good. V Rehab zase zpívá: "Chtěj mě poslat do léčebny, ale já řikám: Ne, ne, ne, nechci už nikdy pít, potřebuju jen přítele."

I zbytek desky je samá lahůdka: Me & Mr. Jones, Love Is a Losing Game, Tears Dry on Their Own, Wake Up Alone, jen těžko se dá vybrat největší hit. Lze namítnout, že je to pořád jen hezké retro, ale pokud někdo zpívá jako Winehousová, nic více není třeba. Má tak vyspělý projev, že se ani nechce věřit jejímu věku (ročník 1983). Na to poukazovali i britští recenzenti, kteří psali, že Amy zní, jakoby zpívala 40 let v jazzových barech.

Jsem černoch v těle bílý holky

Zatímco britský bulvár spekuluje, jestli je Winehousová anorektička, alkoholička nebo feťačka (nutno přiznat, že tak opravdu vypadá), její hvězda pomalu stoupá a jazzoví vědátoři diskutují o tom, jestli to je ten "pravý jazz", nebo ne. Na BBC se dokonce objevil názor, že Amy je "Billie Hollidayová 21. století". A co na to sama zpěvačka? "Já na to se.." vyjádřila se jadrně v jednom rozhovoru na internetu. V jiném zase reagovala na otázku o svém pití větou: "Jsem hnusná a blbá alkoholička, to mi věř!" S oblibou o sobě také tvrdí, že je "černoch v těle bílý holky" a většinou dodá i nějaké to "fuck" nebo "dick".

Jedna z věcí, která vás možná napadne po poslechu alba Back to Black, je: jak je možné, že tahle ženská ještě nenazpívala soundtrack k Jamesi Bondovi? Byla by opravdu důstojnou následnicí Tiny Turner. Pokud se ale bude nadále živit jen svým oblíbeným koktejlem (tři díly vodky, jeden Baileys, jeden banánový likér, jeden Southern Comfort a žádný džus), tak její kariéra možná skončí ještě rychleji, než začala.

[Videoklip Rehab zde]

Amy Winehouse: Back to Black, Universal 2007