"Tengo família!" -- Postarej se o rodinu! - zní základní příkaz této enklávy, která si i v kosmopolitní Americe dokázala uchovat své zvyky a hodnoty, v nichž rodina stojí na prvním místě.

V DiPietrově hře jde o vztah mladého perspektivního "pracovníka v reklamě" Nicka k prarodičům, jejichž společné nedělní obědy jsou neměnnou položkou v jeho diáři, zvlášť když rodiče i sestra se odstěhovali na druhý konec USA. Obě staré dvojice jsou stejnou mírou roztomilé jako nesnesitelné. Ale je to rodina. Nabídka výhodného místa spojená s přestěhováním do vzdáleného města představuje pro prarodiče katastrofu, pro Nicka šanci postavit se konečně na vlastní nohy. Výsledek nebudu prozrazovat, ale rozhodně není jednoznačný.

Problém vztahu generací a soudržnosti rodiny se více či méně dotýká každého z nás, byť ne v tak vyhrocené podobě, jakou nabízí DiPietrova hra. Nickovi italští příbuzní jsou s vnukem spojeni až příliš těsnou pupeční šňůrou a její přestřižení autor komplikuje argumenty, mezi nimiž nechybí ani smrtelná choroba. Text nepostrádá precizně načasované pointy dialogů nedělních hromadných obědů, na druhé straně ale ani typický melodramatismus americké rodinné hry.

Hudební podkres je častý

Režie Martina Stropnického balancuje mezi oběma polohami s výkyvy na obě strany. Hojně využívaný hudební podkres a promítané zvětšené portréty hereckých představitelů i jejich statický projev posilují naříkavé polohy retrospektivních zastavení, zatímco vystižení italských kořenů rodiny se omezuje po výtce na vnější charakteristiku, jako je italská kuchyně, televize či semtam pronesené italské slůvko. V DiPietrově hře ale jde o stopy zaryté hluboko do duše a chování postav. To ale v inscenaci trochu postrádám a nepomáhají ani indiferentní a různorodé kostýmy, ani místy uměle vyráběný temperament.

Postavy prarodičů nabízejí vděčné role čtveřici zralých herců. Z nich si svou roli bezezbytku vychutnává Ilja Racek, jehož Frank má zemitost i plachost někdejšího tesaře a nynějšího postrachu silnic a nahluchlého glosátora, jehož pointy přicházejí s přesně načasovaným zpožděním i peprností. Výborná je Jiřina Jirásková v kvočnovsky starostlivé Aidě, která s nonšalantní zapomnětlivostí pečuje o žaludky svých bližních v upřímném přesvědčení, že dobrým jídlem se dá vyřešit většina problémů.

Prarodiče moc nepřesvědčí

Méně přesvědčivá (ale i méně šťastně napsaná) je druhá dvojice prarodičů. Jana Hlaváčová a Petr Kostka statečně bojují se sentimentem textu prostředky laskavě humorné nadsázky. Nick je jako stvořený pro přemýšlivé herectví Michala Novotného, který je přesný v portrétu věčně nerozhodného, ale ambiciózního chlapíka. V roli jeho nechtěné přítelkyně Catlin O´Harové na sebe upozornila příjemným hereckým výkonem Lucie Štěpánková, která na scéně pardubického divadla již vytvořila řadu pozoruhodných hereckých kreací.

DiPietrova hra má šanci stát se diváckým hitem. Má přesně namíchanou směsici humoru a sentimentu, ale neztrácí se za ním ani vážně položená otázka o prioritách našich životů.

Joe DiPietro: Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, Pane Překlad Adam Novák, režie a inscenační úprava Martin Stropnický, dramaturgie Klára Novotná, scéna Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková, hudební spolupráce Jan Jiráň, světlený design Pavel Dautovský. Česká premiéra 26. 1. 2007