Jonesová připravila rozjímavé album plné akustického broukání kytary, trumpet, kláves, ale i smyčců. V minulosti byla zařazena do škatulky pop-jazzu, to však čím dál tím víc není pravda. Pohybuje se docela daleko od lidí typu Dianny Krallové. Vlastně by se dalo říct, že jde o folkovou písničkářku, typicky americkou, a je úplně jedno, že na desce spolupracovala spousta jazzových muzikantů.

Některé skladby by mohly inspirovat spíše ke spolupráci s Brucem Springsteenem než s Rayem Charlesem (s ním Jonesová skutečně nahrávala, písničku najdete na albu duetů Genius Loves Company).  

Téměř všechny skladby na Not Too Late jsou výborné, hlavní kouzlo desky však není v tom, že by obsahovala ohromující melodie. U Jonesové byl vždy nejdůležitější jemný zpěv a to platí i nadále. Je přinejmenším stejně procítěný, možná i lepší, než na předchozích albech. Způsob, jakým si zpěvačka pohrává s každým slovem, je neuvěřitelně příjemný, skoro by se dalo říct, že se s nimi "mazlí".           

Norah Jones, Not Too Late, EMI 2006