Článek
Je to knížka od začátku pěchovaná velkými jmény: počínaje "králem lehkých múz", jehož příjmení Rulf vsadil do titulu, přes četné odkazy k básníkům, filmařům, esejistům nebo výtvarníkům. A potom samotný syžet - zřetelně inspirovaný hrou Thomase Bernharda Minetti.
Jako by si Jiří Rulf od první stránky nebyl jistý sám sebou a potřeboval bezpečnou síť aluzí, ohlasů a parafrází. Připočtemeli překvapivě nepůvodní slovník, unylý styl a "papírové" rozvíjení fabule, skoro autora nepoznáváme: Je to opravdu tentýž Rulf, který opakovaně prokázal své mistrovství v poezii, esejistice i kultivované publicistice?
V Offenbachovi se hraje na dvě strany: trudnou životní bilanci "potrhlého osamělce", kdysi čteného spisovatele, jehož postupně všichni z rodiny zradili a opustili, střídají úvahové pasáže, v nichž Rulfovo alter-ego přemýšlí o "svědomí slov", případně nad tím, "kde se v nás bere zlo" a nešetří přitom misantropickým vztekem.
Autor hrdinovi od prvních stránek nepřeje. Čím víc se Offenbach propadá do osobních dějin a zjišťuje drtivou pravdu o svém životě, tím víc se blíží k jeho konci - průvodkyně, kterou mu osud nastrčil v podobě chameleonské Hortensie, splní svoji roli dokonale. Stane se jeho Charónem. Novinka Jiřího Rulfa ovšem čtenáře k novým břehům nepřeveze - není ničím víc než variací, a k tomu špatně napsanou. Jestliže autor skrze svoji postavu spílá mimo jiné kýči, sám se mu tentokrát bohužel nedokázal ubránit.
Jiří Rulf: Jmenuji se Offenbach aneb Sněžení, Paseka, Praha 2006