Tradiční soutěžní i nesoutěžní sekce doprovázela řada dalších akcí - workshopů, přednášek a diskusí. Národní expozice odrážely i letos problém, jak vlastně scénografii jakožto pomíjivé a bez celku inscenace nehotové dílo prezentovat.

Vývoj potvrzuje tendenci vystavovat spolu s návrhy a maketami i dokumentaci o inscenaci. Přibylo kvalitních fotografií a videoprojekcí. Této sekci dominoval atraktivní průvod divadelních postav. Předvedl širokou názorovou škálu na divadelní kostým - od klasických co do materiálů i forem, až po fantaskní kreace, v nichž klasické textilie střídalo peří, kůže, kožešina, sklo, papír, umělé materiály i kov.

Národní expozice vždy přinášejí přitažlivou konfrontaci: Brechtova Matka Kuráž tu byla k vidění očima indických a brazilských scénografů, Mozartova Kouzelná flétna hned několikrát - nejzajímavější v pojetí lotyšského scénografa Blumbergse s naddimenzovanými postavami a polozvířecími maskami. Vítězná expozice Velké Británie zaujala nejen nápaditostí scénografií, ale i dokonale osazenou plochou s maximální informační hodnotou. Pozoruhodná byla ruská výstava receptualisty Borise Messerera ale i finská nebo řecká expozice.

Divadlo v pyramidě i v podpalubí

Nesoutěžní sekci škol, přinášející setkání s novými trendy scénografie, i letos ovládla fantazie a hravost. Finové své návrhy umístili pod dřevěné poklopy obrovité kadibudky, Američané je zabalili do 23 "státních" kufříků, důkladní Britové vystavovali kromě maket i vzorníky použitých materiálů. Studenti vynikajícího lotyšského scénografa Freibergse dokázali, že je vede k rozvíjení individuální fantazie a výtvarného vidění.

Learovský projekt v rámci studentského Scénofestu představil Shakespearovu tragédii očima 36 mladých scénografů či týmů - Lear odehrávající se v tovární hale z počátku 20. století, ve starém smíchovském bufetu, pod plochou fotbalového stadiónu, ve zrušeném pivovaře, Lear odrážejí neklidný svět plný xenofobie, násilí, terorismu, osamění.

Sekce Divadelní architektury nabídla řadu zajímavých projektů i realizovaných děl - mimo jiné i oceněný monstrózní a přitom vysoce funkční Park hudby slavného architekta Renza Piana v Římě. Návštěvník se zde mohl poučit, že divadlo se dá hrát i v egyptské pyramidě, podpalubí lodi, na pláži, v japonských sálech pro 2800 diváků i v komorních sálech pro "videodivadlo".

Srdce tepalo od rána do večera

Středobodem letošního PQ byl projekt Srdce PQ: Infarkt konvenci!, který - spolu se Scénofestem - nejlépe naplnil myšlenku vytvořit prostor pro setkávání, aktivity a fantazii tvůrců z celého světa. Večerní představení byla beznadějně vyprodaná.

Zmínku si zaslouží i další dobré akce PQ: výstava divadelních fotografií Viktora Kronbauera, expozice současné české divadelní architektury, dobře zvládnutý dětský program. Ostatně řada doprovodných výstav PQ potrvá ještě celé léto.

Nakonec je třeba zmínit i to, čeho by se příští PQ mělo vyvarovat: chybějících či špatně čitelných a daleko umístěných popisek. Především scházelo označení oceněných expozic, což by mělo být samozřejmostí. Ne vždy fungovaly i služby. Poslední den přinesl mnohým návštěvníkům zklamání, protože očesané expozice byly - proti údajům na plakátě - uzavřeny už v 16.00 a odpolední návštěvníci se u vchodu setkali s nepříliš vybíravým odmítnutím.