Ullmann patřil od 20. let minulého století k výrazným osobnostem pražského hudebního světa, jako sbormistr a dirigent Nového německého divadla, ale především velmi talentovaný skladatel. Zájem o Ullmannovo dílo v posledních desetiletích výrazně stoupl, přesto se z jeho tří oper u nás objevil opakovaně pouze Císař Atlantidy.

Nyní jeho stěžejní operu Pád Antichrista uvedl hofský operní soubor v koprodukci s operou v severoněmeckém Stralsundu. Třetím článkem mělo být pražské Národní divadlo, ale tato koprodukce byla zrušena s odchodem Daniela Dvořáka a Jiřího Nekvasila z první pražské scény.

Inspirace Albertem Steffanem

Tříaktový Pád Antichrista vznikl podle stejnojmenné skici švýcarského dramatika Alberta Steffena. V jeho podobenství, poznamenaném filozofií antroposofismu, vystupuje Regent, představitel uzurpátorské moci, v době vzniku dramatu (1928) a posléze opery (1935) jasný obraz Adolfa Hitlera, který vězní tři představitele duchovních hodnot: Technika, Kněze a Umělce, v tomto případě básníka. Dva z nich podlehnou nátlaku, pouze básník odolá. LIbreto je velmi náročné, takže i německým divákům usnadňují vnímání paralelně promítané titulky.

Ullmannova hudba ale dokáže zaujmout a citově naplnit i toho, kdo má s metafyzickým libretem problémy, její emotivně silný proud plyne v hutné orchestraci jedním plynulým dramatickým tahem, s logicky vedenými zpěvními dialogy a spoustou hudebních nápadů. Barvitostí orchestrace připomene Strausse i Mahlera, ale nelze ji nařknout z epigonství, natolik je její řeč osobitá. Orchestr hofských symfoniků (Hofer Symphoniker) pod taktovkou Karla Prokopetze se jí zmocňuje s velkým porozuměním k její výrazové i dynamické bohatosti.

Pro pět protagonistů, doplněných o postavu nazvanou Wärter-Greis (Ošetřovatel-Stařec), která působí jako průvodce básníkovým labyrintem srdce i ducha, představuje Ullmannova opera nesnadný úkol, ovšem hofští sólisté se s ním vyrovnali na vysoké pěvecké i herecké úrovni. Platí to především o Karstenu Jesgarzovi, který ztvárnil Umělce pěvecky suverénním a muzikantsky kultivovaným způsobem, navíc se mu podařilo zprostředkovat i charisma postavy, jež se v režii Antona Nekovara blíží Ježíši Kristu.

Chválu zaslouží ale i zkušený Wolfgang Müller-Lorenz jako démonický Regent, Radoslaw Rydlewski jako Kněz a Thomas Rettensteiner jako Technik. Zvláštní pozornost přitahuje průvodce Michaela Liona, sugestivní osobnost s dlouhými šedými vlasy, vizionářskýma očima a zvučným hlasem.

Scénu vytvářel Daniel Dvořák

Nekovarova režie neusiluje o ilustrativní mnohomluvnost, ale ctí duchovní sílu a prostotu Ullmannova a Steffenova filozofického díla. Na působivé scéně Daniela Dvořáka, využívající obludné nacistické symboly i svítící skeletové modely, rozehrává především akce sboru, který ve své uniformnosti působí téměř jako antický chór.

Sólisty vede k výraznému hereckému gestu tam, kde je to z hlediska dramatického účinku zapotřebí. V závěru posiluje skepticismus díla historickou zkušeností: oživlého Technika a Kněze vrhá místo do harmonického objetí do zkázonosného zápasu. Lidstvo je zkrátka nepoučitelné.

Ullmannův Pád Antichrista byl poprvé inscenován šedesát let po vzniku díla, v roce 1995 v Bielefeldu. Inscenace v Hofu je teprve jeho druhým nastudováním. Doufejme, že ji v Praze přece jen uvidíme, protože česká opera dluží Ullmannovi mnoho. A pokud ji uslyšíme v kvalitním nastudování hofských symfoniků i sólistů, nikoli v podmínkách rychlokvašené koprodukce let minulých, tím lépe.

Viktor Ullmann: Der Sturz des Antichrist

Hudební nastudování Karl Prokopetz, režie Anton Nekovar, výprava Daniel Dvořák, sbormistr Michel Roberge, choreografie Barbara Buser, dramaturgie Simon Moser. Premiéra 19. ledna 2007 Theater Hof.