The Cardigans, to je hlavně drobná zpěvačka Nina Perssonová. Právě její jemný, posmutnělý a roztoužený hlas spojuje všechny písničky. Dává jim barvu, pocit.

Deska Long Gone Before Daylight není světoborná, ale sympaticky klidná a vyrovnaná. The Cardigans tu až na výjimky nehrají rock, ale něžný folkový pop. Tou výjimkou může být třeba říznější A Good Horse, naléhavostí upomínající na Neila Younga - jeho inspirační stín se však mihne i v dalších skladbách.

Kapela si v aranžích na pomoc občas přizve decentní smyčce, jindy piano, bicí hrají často roli perkusí a kytary nevyřezávají hlučné rockové vlny, spíše se soustředí na decentní melodie. Album se tak nežene kupředu: jen tak se vlní a klene do půvabných, vznešených refrénů. A zvuk? Ten je čistý a jasný jako vzduch právě omytý prudkou bouřkou. I zde platí: jemnost nade vše.

Zatímco hudba, jejímž autorem je kytarista Peter Svensson, teče klidně, v textech se odehrávají malá dramata. Pod ně se podepsala Nina Perssonová. Je v nich místo pro hodně citu, touhy, smutku (ne ale beznaděje) a naštěstí málo patosu. "Nikdy se nenaučím, jak tě milovat / ale vím, že tě miluju," svěřuje se Nina ve skladbě Communication. A na konci té samé písničky o neschopnosti spolu komunikovat nebo naskočit na společnou cestu bezradně a smutně dodává: "Potřebuju tě, ty chceš mě / ale já nevím / jak to spojit / tak to rozpojuju."

The Cardigans: Long Gone Before Daylight, Universal Music, 49:16