Jak to bylo s tou pověstnou účetní chybou na Barrandově?

Je pravda, že samotný impuls k tomu filmu byl prazvláštní. Jednou mi zavolal dramaturg Karel Cop z Barrandova, že čekají revizi v oddělení scénářů a že tam došlo k malému opomenutí, kterého my jsme si s Láďou Smoljakem ani nevšimli. Námět na film, což je asi sedm stránek, nám omylem vyplatili dvakrát, ono to nebylo moc peněz, asi dva tisíce korun. Po letech nebylo možné peníze nějak vrátit, takže nejlepší řešení bylo, že by tam ten námět skutečně existoval jako zamítnutý.

Já jsem řekl: "Do kdy to chceš?" a on: "Do zítřka. Ale netrap se tím, jde jen o to, aby tam byl ten kus. Napiš cokoliv, hlavně aby se to odehrávalo na venkově." Já jsem si říkal, když se s tím nebudu trápit a napíšu, co mi slina na jazyk přinese, tak bych to mohl do zítřka stihnout. Psal jsem s naprostou bezstarostností. Pro jména jsem nechodil daleko - když jsem potřeboval pojmenovat postavu, tak jsem jí dal jméno někoho z našeho divadla - třeba Rumlena, nebo Hrabětová (u nás hraje Honza Hraběta).

Ty postavy jsou napsané podle skutečných lidí?

V té době jsem se znal s Karlem Rozkošným, řidičem náklaďáku JZD Čechtice, a viděl jsem, že jezdí se závozníkem, málomluvným dlouhánem v modrákách. Bavilo mě, že si s ním povídá a je jako učitel, který ho pořád kárá. Řekl jsem si, že tahle dvojka mi zabere pár stránek a nakonec jsem udělal malý příběh. Karel Cop říkal, že by z toho mohla být povídka.

Tenkrát byl členem našeho divadla i Jirka Menzel a my jsme spolu jeli na zájezd někam do Ústí nad Labem nebo kam, a jak jsme jeli podle Labe, tak mu říkám: "Já ti něco přečtu." Vyprávěl jsem mu to a on řekl: "Člověče, udělej mi to na film, já si to u tebe objednávám." A tak se námět skutečně realizoval. Takže po účetní stránce je to v pořádku (smích).

Také jsem objevil, že na Pelhřimovsku v Novém Rychnově žil doktor, který se jmenoval Moudr a podepisoval se MUDr. Moudr. Byl hrozně oblíbený a proslul tím, že pořád boural, protože se kochal.

Proč ale trvala realizace filmu několik let?

Byly s tím starosti. První verze scénáře byla u jedné filmové skupiny a ta jí zamítla s tím, že "hrdinou komedie nemůže být mentálně postižený člověk, protože se mu vysmíváme." Marně jsme jim vysvětlovali, že my se mu nevysmíváme a v té chvíli to převzal dramaturg Václav Šašek - on je dramaturgem všech našich filmů - a přetáhl tu látku do jiné skupiny.

Poradil mi jednu kruciální věc: je dobře, že je tam ten Otík, a podle toho, jak se k němu ostatní chovají, se pozná, jací jsou. Také mi poradil, abych posílil postavu doktora.

Neviděl jste se ještě někdy po natáčení s představitelem Otíka Jánosem Bánem? Slyšel jsem, že je v Maďarsku velmi uznávaný.

Viděl jsem ho krátce po premiéře v Maďarském kulturním středisku. Když viděl Vesničku poprvé, tak vycházel z projekčního sálu a byl uplakaný. On nevěděl, že je to tak dojemné. Byl jsem rád, že ho to vzalo. On už tenkrát byl v Maďarsku velice populární, něco jako u nás Pucholt, takový bezbranný komický typ. Menzel se hodně trápil tím, kdo by měl Otíka hrát a pak přišel na to, že bude dobré, když to bude cizinec, že se mu bude dobře hrát, protože on tomu okolí jakoby nerozumí. Měl dobrou ruku při výběru Jánose Bána.

Mimochodem, "momentálně opožděnej" Otík alias János Bán hrál i v hollywoodském filmu Rudé horko s Arnoldem Schwarzeneggerem - to jsou zákruty osudu, co?

Tak to jsem nevěděl.

Co ostatní role, představoval jste si někoho konkrétního už při psaní?

Traduje se, že jsem nebyl spokojen s Mariánem Labudou, ale to není tak docela pravda. Já jsem toho řidiče viděl podle toho vzoru, podle Karla Rozkošného. Labudu jsem z větších rolí neznal, já jsem nevěděl, jak veliký je herec. Při prvním setkání mi říkal: "Já jsem na tobě viděl, že mě nechceš." Ale jak jsem viděl první záběry, tak jsem ho chtěl.

Pokud jde o doktora, při psaní jsem myslel na Rudolfa Hrušínského a pokud jde o postavu malíře, tu jsem nepsal pro sebe. To byl nápad Jiřího Menzela.

Ve filmu jsou fantastické dialogy, jel jste na vesnici odposlouchávat?

Dialogy píšu nejraději. To je moje doména. Samozřejmě, že kdo chce dělat dialogy do filmu, musí mít odposlouchané lidi. Já chodím po světě a pořád poslouchám a někdy si i zapisuju.

Měl jste u toho filmu pocit či aspoň tušení, že bude mít tak masový ohlas a bude sbírat ceny?

To nikdy nevíte. Když si to Jirka Menzel tenkrát přečetl, tak byl zklamaný, že je to tuzemský film, že to nemá naději na úspěch v zahraničí, ale opak je pravdou - on se promítal v zahraničí dost a to, že byl nominován na Oscara, svědčí o tom, že je srozumitelný. Já jsem si uvědomil, že čím je to češtější, tím pro okolní svět zajímavější.

Ve Vesničce i v dalších filmech, na kterých jste pracoval, bývají dlouhé záběry na českou krajinu za doprovodu hudby...

Hudbu tam sice nedávám já, ale ten text je k tomu asi provokuje.

Ve Vratných lahvích nebudou?

Vratné lahve jsou chudé, pokud jde o prostředí. Ale na závěr filmu se člověk trochu nadechne, protože se podíváme na krajinu z balónu.

Také míváte ve filmech včetně Vesničky vždycky školu. Je to projev stesku po kantořině?

Je to povolání, kterým jsem prošel. Když jsem uvažoval, čím by měl být hrdina Vratných lahví, řekl jsem si, proč chodit daleko, když by to mohl být kantor jako já. Ono to přispívá k věrohodnosti.

Na závěr si neodpustím cimrmanovské téma - jak probíhá psaní nové hry?

Když jste volal, tak jsme zrovna s Láďou psali, přesněji řečeno škrtali. Jsme na straně deset, je to krušná práce plná nedůvěry a strachu, že se to nepovede.

Je pro vás psaní těžší než dříve?

To je pochopitelné. Jsme starší a nejsme tak hraví a plni elánu. A hlavně to cimrmanovské téma je už natolik ohledané, že pořád narážíme na to, že něco už máme v jiné hře apod. Ale my jsme nikdy nepsali snadno, na to jsme zvyklí.