Nikdy předtím ani potom nebyl u nás kulturní týdeník s tak vysokým nákladem (120-130 tisíc výtisků) a hlavně s tak společensky závažným dopadem. Jungmann dal dohromady vynikající redakci a vynikající plejádu spolupracovníků a přispěvatelů všech generací. Jak k tomu všemu došlo a co se za ta léta událo, o tom s nadhledem napsal v materiálově bohaté klíčové knize Literárky - můj osud.

Přitom nešetří ani svoje slabiny, je k nim dokonce nemilosrdný. Ale tím je také dán jeho kredit jako člověka i jako kritika. Nebyl jsem zdaleka sám, kdo chodil do redakce Literárních novin pro inspiraci. A také někdy pro zálohu, to už se asi dneska nedělá. Ovšem slíbenou (a zaplacenou) práci dokázal laskavý Milan Jungmann tvrdě vymáhat. Myslím, že právě kombinace laskavosti s důsledným vyžadováním kvalitní práce byla základem jeho úspěchu ve vedení redakce, která se podílela na nepochybném kulturním vzmachu šedesátých let.

Stačí to ostatně srovnat s trapnou literární a kulturní scénou let tzv. normalizace, s trapným tehdejším svazem spisovatelů a ještě s trapnějším Literárním měsíčníkem apod. A v té době byl Jungmann nejen čističem oken a výloh, ale také duší samizdatového časopisu Obsah. Literární kritik obvykle píše na objednávku redakce. Milan Jungmann ale psal z vnitřní potřeby i v době, kdy neměl kdo u něj cokoliv objednávat. Píše a překládá i dnes, kdy je mu právě pětaosmdesát let. Nejen tedy Literárky, ale česká literatura je mu skvělým osudem. 

Novinky doporučují: soubor Jungmannových textů o literatuře vyšel v knize Cesty a rozcestí.