Dekadentní, živočišně morbidní "filmová chuťovka" vypráví ve třech epizodách naprosto nevídaným způsobem osudy tří mužů - děda, otce a syna. V Praze jej na premiéře uvedl muzikant a herec Gergö Trócsányi (32), jenž ztvárnil postavu otce. K ohlasu diváků na Taxidermii říká, že je to jako s mentolovým kuřetem, indickou specialitou: "Někomu chutná a někdo ho předem odmítne, aniž by ochutnal." Hudbu k filmu složil drum´n´bassový Dj brazilského původu Amon Tobin vydávající na labelu Ninja Tune.

Šokovalo vás dílo, kde do sebe tlustý muž cpe čokoládu i s aluminiovým obalem, z penisu sálá plamen a jako přívěsek na klíče se používá embryo ve skle?

Je to otázka každého diváka a přístupu. Když se podíváme na první epizodu, mohli bychom říct, že hrdina je sexuální psychopat, zvrhlík a úchyl. Citlivější člověk v něm ale uvidí i frustrovaného chudáka, který touží po lidské blízkosti, po troše něhy, po lidském objetí. Tak si hraje sám se sebou, protože žádnou jinou bytost nablízku nemá.

Když jsem si přečetl první epizodu scénáře, dokonce jsem uronil pár slz. Ten človíček byl tak strašně zoufalý, až mně ho bylo líto. Musíte si uvědomit, že v učesaném, spořádaném a civilizovaném světě, i dnes v Maďarsku nebo Česku, lidé v podobném citovém strádání žijí. Výrazové prostředky se časem mění. Když jsem viděl Dart Vadera z Hvězdných válek jako dítě, byl jsem taky úplně šokován. Stejně tak některé elementy z Taxidermie jsou dnes pro diváka šokující. Kdybychom chtěli vyjádřit náš šílený svět, nemohli bychom použít Darta. Byl by už směšný.

Jak se hudebník punkrockové kapely Hollywoodoo stane hercem v Taxidermii?

Právě kvůli své kapele jsem dost známý člověk. Hrál jsem už v reklamách a v absolventských filmech. Znám se s člověkem, který dělal asistenta režie. Ten si na mě vzpomněl a pozval mě na casting.

Taxidermia (latinsky vycpávání zvířat) si vysloužil označení jako "divadlo krutosti či orgie nechutnosti". Co vás na scénáři zaujalo tak, že jste roli přijal?

Když jsem četl příběh, tak jsem si různé šokující scény takto nevizualizoval. Byl to hluboký scénář s velmi zajímavým příběhem rodiny ve 20. století. Povídky Lajose Partinagyho, podle kterých vznikly první dvě epizody, jsou zábavné, napsané osobitým jazykem. 

Hrajete šampióna v rychlojezení, což je fiktivní sport v doslova "nezřízeném žraní".

Naše prostřední epizoda je solidnější, pro diváka asi nejvíc stravitelná. Naturalisticky podané vyprazdňování pro mě neznamenalo zvracení v klasickém smyslu slova, ale sportovní techniku. Prostě něco jde dovnitř, a pak to musí ven. S tím jsem se dokázal naprosto ztotožnit, je to sportovní činnost. Má postava věčného outsidera si k tomu utíká. I ve svém životě jsem našel podobné paralely.

S čím jste se jako amatérský herec při natáčení obtížně vyrovnával?

Dělalo mi potíže se tolik odhalit, protože se ve filmu neukazujeme zrovna z nejlepší stránky. Na psychiku bylo občas náročné to, že jsme museli nosit dost neslušivé oblečení, které ještě zdůrazňovalo naše nedostatky. Prostě jsme v některých kostýmech vypadali jako totální idioti.

Byly tu ale i technické záležitosti. Když jsme třeba točili letní záběry na Balatonu, pracovali jsme v květnu, v hnusném čtrnáctistupňovém počasí. Museli jsme se koupat a přitom se tvářit, jak je to ve vlnkách super příjemné. Nebo když jsme měli pojídat několik kil "kaviáru", který byl vyroben z mraženého rybízu.

Když jste potom film viděl, jak moc jste v něm nacházel původní scénář?

Pracovní verze byla o 40 minut delší, tempo bylo mnohem pomalejší. Nebyla tak působivá. Režisér ji sestříhal, zahustil, takže film je klipovitý a má spád.

Sám říkal, že původní záměr byl trošičku jiný. Měl tam být víc zdůrazněný humor a v konečné podobě jsou spíše humor a city potlačeny, a naopak víc vyniká vizuální stránka. Film vyvolává šok tou hrůzou a brutalitou, ale nevyvolává jemnější emoce.

(Více o filmu na www.taxidermia.hu)